Vzpomínáček - 28. září - Jan Libíček

Vy ještě nevíte, co je Vzpomínáček? Vzpomínáček je všehochuť mnou vybraných událostí které se pojí k datu 28. září. Zavraždění knížete Václava, vyvraždění Slavníkovců, Vilém I. Dobyvatel vpadl do Anglie, bitva u Mühldorfu, Eliška Přemyslovna, Zbyněk Zajíc z Hazmburka, svatováclavský sněm, Georges Clemenceau, svatováclavské procesí, Zoologická zahrada v Praze, Jan Libíček, smlouva o hranicích a přátelství mezi Německem a SSSR, první stanné právo, Tyršovy hry, 28. září 1968, havárie trajektu MS Estonia, druhá intifáda... Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál...

Události:

929 (935) – Zavraždění knížete Václava ve Staré Boleslavi z popudu jeho bratra Boleslava, jenž neskrýval výhrady vůči Václavově vládě (rozdílné názory na politiku země vůči Říši, náboženské spory a jistě i Boleslavova touha po moci). Šlo o první známý atentát na českého panovníka, který byl brzy ověnčen mučednickou svatozáří (někdy mezi léty 972-975, kdy bylo v Praze založeno biskupství); církev potřebovala domácího světce konajícího zázraky.

Svatováclavská tradice sehrála v českých dějinách neobyčejně významnou pozitivní roli, někdy však byla zneužívána k prosazování méně ušlechtilých postojů (ve své symbolice nabádala k pokoře až poraženectví pod pláštíkem křesťanské dobroty - to bylo zejména zneužíváno za protektorátu, kdy se svatováclavská tradice proměnila v ideologický nástroj fašistických okupantů a kolaborantů).

Po knížeti Václavovi nastoupil na knížecí stolec BOLESLAV I. zvaný Ukrutný [929 nebo 935-972].

995 – Po dvoudenním obléhání dobyli Přemyslovci (snad za pomoci Vršovců) Libici nad Cidlinou a vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce (včetně čtyř bratrů knížete Soběslava, který v té době v čele ozbrojených houfů pobýval za hranicemi a pomáhal císaři Otovi III. v boji s pohanskými Bodrci). Po zničení Libice následovalo zpustošení ostatních slavníkovských hradů a sídlišť (Libici dostali Vršovci). Čechy byly politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka.

1066 – Vilém I. Dobyvatel vpadl do Anglie a 25. prosince byl korunován anglickým králem.

1092 – Vydána Břetislavova statuta, jež se týkala zbytků pohanství v zemi (vypovězení všech čarodějů, kouzelníků a hadačů, vykácení a spálení posvátných stromů a hájů, zákaz pohřbívání mimo hřbitovy aj.).

1322 – Rozhodující bitva u Mühldorfu mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem I. Sličným (Habsburským) o královský titul v Říši; silný oddíl Čechů v čele s králem Janem Lucemburským přispěl k vítězství Bavorů. Za tuto pomoc dostal český král 4. října t. r. v zástavu Chebsko (od té doby zůstalo součástí Koruny české), slíbené už v roce 1314.

1330 – Zemřela královna Eliška Přemyslovna.

1411 – Zemřel pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka v Prešpurku (Bratislavě), jeho nástupcem se stal Albík z Uničova, osobní lékař krále Václava IV. a později i Zikmunda. Na arcibiskupský stolec usedl za pomoci Václava IV., ačkoliv neměl ani nižší kněžské svěcení. Už koncem roku 1412 předal svůj úřad (bez papežova souhlasu) Konrádovi z Vechty.

1479 – Král Vladislav svolal do Prahy tzv. svatováclavský sněm, na němž došlo ke smíření krále s panskou jednotou, jejíž členové jej uznali za svého krále; za to jim byly vráceny všechny statky, které od roku 1467 ve válce ztratili. Další nařízení se týkala zpřísnění pohybu tzv. ležáků, tj. středověkých bezdomovců (lidí nesvobodných), a uzákonění povinnosti navracení zběhlých poddaných jejich vrchnosti.

1841 – Narodil se Georges Clemenceau, francouzský politik († 24. listopadu 1929)

1914 – V Praze se konalo tzv. svatováclavské procesí za účasti čelných představitelů církevní hierarchie; procesí mělo vyprosit vítězství pro rakouské zbraně.

1917 – Na zasedání zastupitelstva výkonného výboru sociální demokracie se vzdal funkce předsedy výkonného výboru B. Šmeral (zastával ji od 30. srpna 1916); 11. října t. r. se vzdal i funkce předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie na říšské radě a také funkce odpovědného redaktora Práva lidu. Do čela sociální demokracie se dostali představitelé nacionálně zabarveného reformismu (G. Habrman, R. Bechyně, F. Modráček), k nimž se přidali dosavadní přívrženci B. Šmerala (F. Soukup, J. Stivín, V. Tusar). Šmeralovo místo v předsednictví poslaneckého klubu i v Českém svazu zaujal G. Habrman. Tato změna znamenala obrat kursu oficiální politiky sociální demokracie.

1919 – Vedení legií vydalo rozkaz k postupné evakuaci z Ruska (dokončena v prosinci 1920).

1931 – otevřena Zoologická zahrada v Praze.

Narodil se Jan Libíček, český herec († 24. května 1974)

Český komik s tváří dobrosrdečného herce a podobnosti dodnes velmi známého a slavnější kolegy z branže amerického komika a herce Hardyho. Narodil se v Hané ve Zlíně 28. 9. 1931, zde se také vyučil zámečníkem. Vrozené vlohy k herectví začal realizovat již během doby učení. Po absolvování učňovské školy pracoval cca jeden rok v Ostravském strojírenském podniku. Poté odešel do Prahy, kde si doplnil vzdělání a udělal maturitu na večerní škole. Na základě požadovaného vzdělání, si mohl podat přihlášku na DAMU.

Projevem hereckého talentu si získal na DAMU obdiv. Účinkoval taktéž v několika pražských divadlech. Kde se potkal Janem Grossmanem. Bohužel po pěti semestrech studia byl vyloučen a jejich cesty se rozdělily.

V další životní etapě dostal předvolání na vojnu. Absolvoval vojenskou základní službu v Armádním uměleckém souboru. Po návratu do civilu jezdil u Vesnického divadla se sídlem v Praze po začouzených sálech hospod a kulturních zřízeních, spokojen však nebyl. Proto uvítal nabídku vrátit se do rodného Zlína. Přijal angažmá v Gottwaldově divadle pracujících, kde začal už profesionálně hrát především v komediálních rolích.

Začal se také částečně věnovat konferenciérské aktivitě, přesto, že nebyl klasický bavič. Získal si rychle u širšího obecenstva velkou oblibu. Také hostoval i v dalších divadelních souborech. Vytvářel role charakteru dobráků, nešikovných postaviček a drobných podvodníčků z různého prostředí. V padesátých letech uzavřel Jan Libíček manželství a vyženil dvě dcery. Stal se pro ně znamenitým otcem. Nikdy nevyhledával velkou společnost, byl spíše uzavřenější povahy a nikdy nemluvil o svém soukromí. Přitom poloha projevu povahy byla ke všem velmi přátelská. Rád holdoval dobrému jídlu a pivu.

Opětovné setkání s Janem Grossmanem z pražského Divadla Na zábradlí, bylo pro Jana Libíčka osudové. Nabídka, kterou dostal, se neodmítá. V pražském divadle byl obsazen do hlavní role ve hře KRÁL UBU a nezklamal, povedlo se přesvědčit pochybovače, že umí a to velice přesvědčivě. Počala jeho hvězdná dráha. Tím se mu otevřela cesta k filmu.

Začal být populární zejména jako filmový a televizní herec. Jeho nezapomenutelné role, které ztvárnil ve filmech, dnes již klenoty českého filmu jsou toho dokladem. KRÁL UBU (TV FILM) SVĚTÁCI , FARÁŘŮV KONEC, BYL JEDNOU JEDEN DŮM (TV SERIÁL), HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (TV SERIÁL), ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, PANE, VY JSTE VDOVA a jiné. To vypovídá o herecké mimořádné kvalitě Jana Libíčka samo za sebe. Vždy se uměl na roli perfektně připravit a nevynechal jediné představení.

Vzhledem ke korpulentní postavě byl bohužel Jan Libíček vystaven historkám o neuvěřitelném apetitu, které o něm kolovaly. Co bylo pravdou, věděl jen on. Faktem zůstává, že nedbal o své zdraví, protože měl neuvěřitelnou obavu z doktorů. Přitom si neustále na své zdraví stěžoval a trpěl stavy mrzutosti.

Přesto všechno nejvíc vyhledával čas, který věnoval své rodině, kterou nade vše miloval. Nikdy se mu nesplnil celoživotní sen, zahrát si vážnou a dějově hlubší roli ve filmu, byl obsazován především jako komik. Měl také rád činnosti, které nesouviseli s filmem. Byl docela zdatným sportovcem. Vzhledem k fyzickým přednostem byl dobrým hráčem klubu zlínských házenkářů, ale brzo musel pro nedostatek času svoje členství ukončit. Vždy když se vracel do rodného města, neopomenul navštívit házenkářské zápasy. Byl také proslulý svým koníčkem houbařením, které velice rád vyhledával ve svém volnu.

Při natáčení posledního filmu v roli vodníka Aloise v komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH se mu velice přitížilo a upadnul do bezvědomí. Bohužel při převozu dne 24. 5. 1974 do nemocnice umřel. Během svého života stihl ztvárnit role ve více než 40 filmech, převážně komediích. Nezapomenutelný herec malých rolí.

1939 - V Moskvě byla podepsána smlouva o hranicích a přátelství mezi Německem a SSSR.

1941 – R. Heydrich vyhlásil první stanné právo; současně byly zřízeny i stanné soudy při řídících úřadovnách gestapa v Praze a Brně. Do konce října bylo popraveno na 300 odbojových pracovníků (například generálové J. Bílý a H. Vojta). Stanné právo bylo odvoláno 20. ledna 1942.

1945 – V Praze proběhly tzv. Tyršovy hry; šlo o první společné vystoupení československé tělovýchovy.

1968 – V Čs. rozhlasu promluvil G. Husák.

Do Prahy se vrátil z Moskvy A. Indra, který zde zůstal na léčení po srpnových jednáních.

Do Prahy přicestovala delegace Všeobecné konfederace práce.

Ministr národní obrany vydal rozkaz, aby čs. jednotky uvolnily vybrané vojenské prostory pro sovětská vojska.

Deník Mladá fronta otiskuje článek Z. Mlynáře o postojích mladé generace.

Na celostátní konferenci v Kladně se ustavilo Sdružení hornické mládeže, jehož předsedou se stal M. Hnilica z Dolu Ostrava. Delegáti mj. požadovali urychlené svolání mimořádného sjezdu ČSM.

1970 – V Praze se konal celostátní aktiv akademických funkcionářů k zahájení vysokoškolského roku 1970 – 71. Hlavní projev měl J. Fojtík.

V Budapešti se konala dvoudenní schůzka zástupců 45 komunistických stran, kteří jednali o protiimperialistickém boji.

1989 – U příležitosti 1060. výročí smrti sv. Václava došlo u Myslbekovy sochy na Václavském náměstí v Praze k srocení lidí a k zásahu policie.

1994 – V Baltském moři se potopil trajekt MS Estonia. Zemřelo 852 lidí.

1999 – Na tzv. svatováclavské konferenci byla uzavřena nová koaliční dohoda čtyřkoalice (Unie svobody, KDU-ČSL, ODA a DEU) s proklamovaným cílem vyhrát příští volby.

2000 – Vůdce izraelské opozice a předseda strany Likud Ariel Šaron se v doprovodu 2000 policistu vypravil v Jeruzalémě na Chrámovou horu, což mělo o den později za následek vypuknutí tzv. Druhé intifády, neboli Intifády al-Aksá.

Svátky:

Svátek má Václav.

Svátek sv. Václava dnes nalezneme ve všech kalendářích, dokonce i ve světovém. Je to dokonce jediný český světec, který je uveden i v generálním římském kalendáři. České jméno Václav je slovanského původu a znamená "více slavný". Stejný význam má paradoxně i jméno jeho bratra Boleslava, který jej zavraždil.

Václav byl příslušníkem třetí generace křesťanských Přemyslovců. Jeho dědečkem byl kníže Bořivoj I. a babičkou sv. Ludmila. Byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a Drahomíry. Jak již bylo zmíněno, měl bratra Boleslava a ještě Spytihněva, který však zemřel v mládí. Z jeho čtyř sester známe jménem pouze Přibyslavu. Životní osudy sv. Václava jsou dostatečně známé. Stal se knížetem, ale jeho odpůrci v čele s bratrem Boleslavem jej roku 929 nebo snad 935 ve Staré Boleslavi zavraždili. Ihned po smrti začali lidé svého knížete uctívat jako mučedníka. Světce z něho učinil sám Boleslav, který nechal jeho tělo po nějakém čase přenést tajně a v noci do Prahy. Zde je nechal pohřbít do kaple chrámu sv. Víta v jižní apsidě rotundy. Tím podle tehdejších zvyklostí provedl důležitý kanonizační akt, který se rovnal svatořečení. Koncem 10. století bylo Václavovo jméno pojato do seznamu svatých řezenské diecéze a první svatému Václavu zasvěcený kostel byl postaven roku 972 v Proseku u Prahy. Od 11. století se objevuje jeho jméno a později i vyobrazení na mincích a vladařských pečetích. Václav se tak stává hlavním patronem českého národa i celého přemyslovského státu. Jeho věhlas se šíří Evropou a již roku 992 mu je zasvěcen oltář v halbertstadské katedrále. Ctí jej na Rusi, v Sasku, na Balkáně a pochopitelně i v Římě. Ve 13. století vzniká slavný a podmanivý svatováclavský chorál, který se stal středověkým ekvivalentem novodobé státní hymny.

Ještě výše pozdvihl sv. Václava jeho velký ctitel císař Karel IV. Vlastnoručně o něm sepsal legendu, nechal bohatě vyzdobit jeho kapli v nově budované katedrále sv. Víta a učinil z ní duchovní střed celého státu. Tam odpočívaly i nově vyrobené korunovační klenoty. Královská koruna je od této doby zasvěcena sv. Václavu. Každý náš panovník ji měl od něho pouze dočasně propůjčenu a při korunovaci se zavazoval, že bude vykonavatelem světcovy vůle.

Také M. Jan Hus pokládal sv. Václava za největšího domácího světce a husité, kteří se jej zcela přirozeně dovolávali, přidali ke svatováclavskému chorálu další sloky. Kníže Václav přestal být výhradně katolickým světcem, ale stává se křesťanským a národním symbolem. Jeho obraz je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity. S jeho jménem jsou po staletí spojeny všechny významné události našich národních dějin. V roce 1848 byly před jeho sochou formulovány české státoprávní požadavky a v roce 1918 zde byla vyhlášena samostatná Československá republika. Václavské náměstí pak bylo svědkem mnoha událostí našich moderních dějin, světlejších i temnějších. Vždy, když nám bylo nejhůře, utíkali jsme se s důvěrou pod jeho ochranu. Pod Myslbekovou sochou se v takových chvílích sešli věřící i bezvěrci. Bohužel, bylo to vždy jen na velmi krátký čas. Po všechny časy však zůstal sv. Václav symbolem naší suverenity a svobody. Jeho postava vyniká svým duchovním obsahem natolik, že přerostla rámec církve a stala se symbolem celého národa a státu. A od roku 2000 se stal den sv. Václava po zásluze i státním svátkem České republiky.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje