Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 18. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: " Vilém Tell, vysvěcena Bazilika svatého Petra, Carl Maria von Weber, Eliška Krásnohorská, Mikoláš Aleš, Prozatímní divadlo, Národní divadlo, Jaroslav Štercl, Marcel Proust, George Bernard Shaw odmítl přijmout peníze za Nobelovu cenu, Paul Eluard, Niels Bohr, 18. listopadu 1968-1970, sekta Chrám lidu, zahájení provozu Národního divadla rekonstrukci, Karel Klapálek, zahájení týdenní protestní stávky 1989, Gustáv Husák..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.
Události:
1307 – Podle legendy sestřelil Vilém Tell jablko z hlavy svého syna.
1626 – Bazilika svatého Petra byla vysvěcena v den výročí vysvěcení původního kostela roku 326.
1752 – V Brně došlo ke zřízení apelačního soudu pro Moravu, na nějž byla přenesena veškerá civilní a trestní apelační řízení. Morava se tímto opatřením vyčlenila z pravomoci pražské apelace. Jednání soudu byla vedena v němčině nebo češtině. Nová organizace soudnictví byla dokladem uvolňování svazku zemí Koruny české za současné centralizace státu.
1786 – Narodil se Carl Maria von Weber, německý hudební skladatel († 5. června 1826)
1847 – Narodila se Eliška Krásnohorská, česká spisovatelka († 26. listopadu 1926)
1852 – Narodil se Mikoláš Aleš, český malíř a ilustrátor († 10. července 1913)
1862 – Zahájen provoz v Prozatímním divadle v Praze, které suplovalo českou scénu (až do otevření Národního divadla); od roku 1864 uvádělo denně česká představení.
1883 – Po požáru bylo poprvé otevřeno Národní divadlo v Praze Smetanovou Libuší.
1918 – Národní rada uherských Rusínů (Ukrajinců) v Pittsburghu se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR.
1919 – Narodil se Jaroslav Štercl, český herec († 4. dubna 1996)
1922 – Vzniklo Národní hnutí, česká fašistická organizace podporovaná národními demokraty, a o dva dny později převážně studentská organizace červenobílých. V listopadu vznikla také fašistická skupina v Holešově kolem časopisu Hanácká republika. Fašisté začali nosit nápadné odznaky - zlatý meč s písmenem N (národ) na podkladě československých státních barev a v kruhovém lipovém věnci.
Zemřel Marcel Proust, francouzský spisovatel (* 10. července 1871)
1926 – George Bernard Shaw odmítl přijmout peníze za Nobelovu cenu se slovy „Můžu Nobelovi odpustit vynález dynamitu, ale pouze ďábel v lidské podobě mohl vymyslet Nobelovu cenu.“
1938 – Sloučením dosavadních českých pravicových stran pod vedením agrárníků a se zapojením větší části Československé strany národně socialistické byla vytvořena Strana národní jednoty; v jejím čele stál R. Beran. Po 15. březnu 1939 byla rozpuštěna, většina členstva přešla do Národního souručenství.
1952 – Zemřel Paul Eluard, francouzský básník (* 14. prosince 1895)
1962 – Zemřel Niels Bohr, nositel Nobelovy ceny za fyziku (* 7. října 1885)
1968 – Jednotliví členové ÚV KSČ se rozjeli do krajů republiky, aby seznámili stranické aktivy se závěry listopadového pléna ÚV KSČ.
V osm hodin ráno byla zahájena třídenní stávka, do které vstoupilo 60 000 vysokoškolských studentů českých zemí, jak se například uvádí v prohlášení studentů Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze: Plně se stavíme za demokratický a humánní socialismus, který se u nás začal uskutečňovat po lednu 1968. Chápeme těžkosti, s nimiž musí po 21. srpnu zápasit vedení státu a KSČ, ale přesto se domníváme, že by neměla být přijímána opatření, která vážně ohrožují základy polednové politiky... Bylo nám znemožněno veřejným způsobem důstojně oslavit v Praze výročí 17. listopadu, Mezinárodní den studentstva... Rozhodli jsme se využít zákonem dovoleného a pokojného způsobu veřejného vystoupení – stávky v budovách vysokých škol. Především podporujeme požadavky Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. (Následuje 10 bodů prohlášení – viz datum 11. 11.)
V Pražském paláci Lucerna se konalo tisícihlavé shromáždění novinářů, svolané vedením pražské městské organizace SČN, které řídil její předseda Jiří Ruml. Měl též zásadní úvodní projev, na který navázal V. Kašpar. U mikrofonu se vystřídalo 28 účastníků shromáždění. Místopředseda SČN Z. Fořt přečetl manifest solidarity, kterým se obrátilo zasedání Svazu českých spisovatelů ke všem tvůrčím pracovníkům. Novináře pozdravili také stávkující vysokoškolští studenti a seznámili novináře s 10 body či požadavky (viz datum 11. 11.) a také delegace vysokoškolských studentů z Liberce, kde se připojili ke stávce na vysokých školách v Praze. V závěrečném prohlášení bylo mj. uvedeno:
Pražští novináři... upozorňují vedení KSČ, vládu, předsednictvo Národního shromáždění, vedení Národní fronty, jakož i celou naši veřejnost na nebezpečný vývoj, který hrozí tím, že by spojení lidu s jeho představiteli mohlo být úplnou likvidací svobody slova a projevu tragicky ochromeno. Tomuto cíli - oddělit od sebe pokrokové představitele vedení republiky a veřejnost - slouží paušální útoky na sdělovací prostředky, očerňování jejich úlohy po lednu i v těžkých srpnových dnech. To není jen útok na tisk, rozhlas a televizi, to je především útok na to, aby se lidé této země mohli odpovědně vyjadřovat k osudovým otázkám jejího vývoje... Zastavení Reportéra, týdeníku Politika, zákaz publicistiky v rozhlase a televizi, úvahy o kádrových změnách, kdy kritériem návrhů není ideová, mravní a odborná kvalifikace, ale ochota sloužit čemukoliv – to všechno nás alarmuje a nutí k rozhodnému protestu...
V Budapešti se konala konzultativní schůzka zástupců 67 komunistických stran, která se usnesla uspořádat světovou poradu v květnu 1969 v Moskvě.
1969 – Členská komise Svazu českých novinářů navrhla odejmutí mimořádného členství J. Smrkovskému a J. Hájkovi. ~ Bylo oznámeno, že ministerstvo financí Spolkové republiky Německo zaplatí ministerstvu financí ČSSR 7,5 miliónů marek na úhradu nároků čs. občanů, kteří se stali obětí pseudolékařských pokusů v koncentračních táborech za nacistického režimu.
1970 – Schůze sekretariátu ÚV KSČ zhodnotila výsledky výměny stranických legitimací v základních organizacích Generální prokuratury a Nejvyššího soudu ČSSR. Schválila “Opatření k politické práci členů strany ze závodních organizacích v místě jejich bydliště“. ~ Plenární zasedání Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ se zabývalo výsledky šetření o vzniku a průběhu tzv. „vysočanském sjezdu“ v srpnu 1968 a projednalo informační zprávu o vzniku pravicové opozice a konstituování druhého centra v KSČ, o jeho cílech a metodách jeho působení“. ~ V Moskvě došlo k setkání mezi G. Husákem a L. I. Brežněvem.
1978 – kazatel sekty Chrám lidu, Jim Jones, nařídil v Jonestownu svým ovečkám hromadnou sebevraždu.
1983 – Po téměř sedmileté rekonstrukci Národního divadla a dostavbě Nové scény byl zde opět zahájen provoz slavnostním představením Smetanovy Libuše.
1984 – Zemřel Karel Klapálek, český voják, armádní generál (* 26. května 1893)
Armádní generál Karel Klapálek (26. května 1893, Nové Město nad Metují – 18. listopadu 1984, Praha) byl český voják, člen československých legií v Rusku.
Karel Klapálek se narodil 26.5. 1893 v Novém Městě nad Metují do železničářské rodiny.
Krátce poté byl jeho otec přeložen do Kralup nad Vltavou a mladý Karel navštěvoval české reálné gymnasium v Praze, což stálo matku po otcově brzké smrti mnoho úsilí, protože se musela postarat o pět dětí.
Klapálek maturoval v roce 1911 a další čtyři roky pracoval jako účetní u firmy Jaroš.
V roce 1915 byl povolán do zeměbraneckého pluku a poslán na haličskou frontu.
V Rusku se nechal zajmout a vstoupil do Československých legií v Rusku, kde sloužil jako střelec záložní roty v Kyjevě.
V roce 1917 absolvoval důstojnickou školu 3. československého pluku a poté se zúčastnil bitvy u Zborova. Krátce na to byl povýšen na důstojníka a v letech 1918 až 1920 byl velitelem plukovní poddůstojnické školy.
Prodělal tzv. sibiřskou anabázi, během níž velel praporu a byl povýšen na kapitána.
Po návratu do Československa v roce 1920 se rozhodl v armádě zůstat. V roce 1923 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, v roce 1928 pak na majora. Od roku 1932 do roku 1937 působil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Jako podplukovník poté až do roku 1938 sloužil v různých velitelských funkcích v Plzni a Užhorodě. Během mobilizace se stal velitelem pěšího 51. pluku v Českých Budějovicích a po obsazení Československa nacisty byl z armády propuštěn. V civilu se živil jako ředitel Živnostenského úřadu v Českých Budějovicích, kde také vedl tamní pobočku odbojové organizace Obrana Národa. Po jejím rozbití a snahách Němců Klapálka zadržet, kdy mu hrozil uvěznění a poprava, odešel v květnu 1940 přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Francouzské Sýrie. Po kapitulaci Francie přešel, se skupinou asi 200 dalších Čechoslováků čekajících na transport do Francie, do Palestiny.
V červnu 1940 vstoupil do československého zahraničního vojska a byl přiřazen k 4. Čs. pěšímu pluku - Východnímu v Palestině jako zástupce velitele plukovníka J. Koreše. Do března 1942 působil jako velitel I. praporu a poté 11. čs. pěšího praporu - Východního, se kterým se zúčastnil bojů v Libanonu a Sýrii proti Vichistickým Francouzům a severní Africe proti Italům, kde se zúčastnil obléhání Tobrúku a poté i jeho obrany. 27.3. 1942 se s praporem přesunul do Egypta a 7.4. zpět do Palestiny, kde byl pluk přeorganizován na 200. Čs. lehký protiletadlový pluk - Východní a Klapálek povýšen na plukovníka. Během roku 1943 Klapálek vedl pluk při přesunu do Británie, kde byl sloučen s Čs. samostatné obrněné brigády a Klapálek byl v září 1943 jmenován zástupcem jejího velitele. Na začátku roku 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a od března zastával funkci přednosty I. odboru MNO v Londýně. V srpnu t.r. pak byl převelen k československým vojskům v SSSR.
V SSSR Klapálka v září 1944 generál Svoboda ustanovil velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR, v jejímž čele se zúčastnil karpatsko-dukelské operace, osvobozování Slovenska a Moravy. Během těchto operací byl dvakrát raněn. V březnu 1945 Klapálkovi předal Svoboda velení na 1. čs. armádním sborem v SSSR, v jehož čele setrval až do konce války.
Po návratu do vlasti působil jako zástupce velitele vojenské oblasti 1 v Praze. Prezident Beneš Klapálka neúspěšně navrhoval do funkce náčelníka generálního štábu. 1.6. 1945 byl povýšen na divizního generála a od října 1945 se stal velitelem vojenské oblasti 1, jíž velel i během odsunu Němců z českého pohraničí, které pod tuto oblast spadalo. 1.4. 1946 byl povýšen na armádního generála.
Klapálek nechtěl, aby byla do politiky zatahována armáda a skrytě kritizoval zavedení osvětových složek, ale nakonec je začal sám podporovat, čemuž nejspíše výrazně přispěla i dovolená v SSSR spojená se setkáním se sovětským velením. Během února 1948 vyzval spolu s Bočkem a Svobodou prezidenta Beneše, aby změnil rozhodnutí o abdikaci, s generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor NF a neutralizovali armádu, čímž podpořili komunistický puč.
Do KSČ vstoupil v červnu 1948. Během procesů se západními vojáky se snažil ochránit své bývalé podřízené. V březnu 1949 dostal anonymní dopis varující, že ho sledují a doporučující emigraci, ale Klapálek ho považoval za provokaci. 1.2. 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do penze, po procesu s R. Slánským 20.11. 1952 zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. V letech 1953-54 byl Klapálek vyloučen z KSČ, degradován a v listopadu 1954 odsouzen za sabotáž Košického vládního programu v armádě k 6letému vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na 5 let. V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. Jeho žena, spisovatelka Olga Klapálková-Košutová, sepsala manželovu válečnou pouť v knize Voják vypravuje. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident, k již získaným Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února, udělil titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel v roce 1984. Karel Klapálek zemřel 18.11. 1984 v Praze.
1989 – Divadelníci v Praze zahájili ze solidarity se studenty týdenní protestní stávku; stávka se rozšířila i do mimopražských divadel.
Zahraniční vysílačky Svobodná Evropa i Hlas Ameriky oznámily, že na následky zranění při zákroku na Národní třídě zemřel student M. Šmíd (šlo, jak se brzy ukázalo, o nepravdivou zprávu).
1991 – Zemřel Gustáv Husák, československý prezident (* 10. ledna 1913)
Gustáv Husák (10. ledna 1913 Dúbravka, dnes část Bratislavy – 18. listopadu 1991 Bratislava, pův. křestní jméno Augustin) byl československý komunistický politik a posléze prezident republiky.
Husák se narodil do rodiny Nikodéma Husáka (1881–1962) a jeho manželky Magdalény, roz. Fratričové (1882–1914).
Otec byl dělník v kamenolomu, sezonní zemědělský dělník a starosta Dúbravky ve dvacátých letech. Jeho původní křestní jméno bylo Augustin.
Ve dvacátých letech studoval na bratislavském gymnáziu. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do Komunistické strany Československa.
Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského štátu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání.
Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. Později ale již Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.
Po druhé světové válce, v prvních parlamentních volbách v květnu roku 1946, zvítězila na Slovensku Demokratická strana (na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté). Přesto (po podpisu tzv. třetí pražské dohody) všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení československé vlády. Husák sám se stal předsedou Sboru pověřenců, jakési slovenské autonomní vlády.
Na podzim roku 1947 pak Husák vyhnal z pozice své funkce nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů, řídil potom jak slovenskou SNB (policie), tak StB (tajná policie).
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný, ale roku 1950 byl s V. Clementisem, L. Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954 byl pak ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí. Byl jedním z mála, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudky byly vyneseny až po Stalinově a Gottwaldově smrti, a i to možná přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti.
V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl zpočátku Husák jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.
Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kam Husáka přivezl ve své delegaci prezident Ludvík Svoboda, Husák zvolil pragmatický přístup a stal se Brežněvem preferovaným mužem. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ – do května roku 1971 byl jejím prvním tajemníkem, poté až do prosince 1987 jejím generálním tajemníkem. V roce 1975, po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce, se stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československa.
Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k rozsáhlým personálním čistkám ve všech odvětvích hospodářského a společenského života. Místo dosavadních elit nastoupili často bezcharakterní kariéristé , což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a bezcharakternost. Většina obyvatelstva nebyla ochotna pro ideály, kterým v šedesátých letech tleskala, cokoliv udělat. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se zúčastňovala (víceméně „dobrovolně“) naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“, byla ochotná v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv.
Byl třikrát vyznamenán (1969, 1973, 1983) Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR.
Na začátku 70. let (jako odpověď na pokles počtu obyvatelstva mimo jiné i po masivní emigraci po roce 1968) prosadil velké zvýšení přídavků na děti – na 1 dítě 300 Kčs/měsíc. Rodina se 3 dětmi tedy brala 900 Kčs/měsíc přídavky na děti – v cenách roku 2007 asi 2000 Kč/dítě/měsíc nebo 6000 Kč/3 děti/měsíc. Generaci dětí narozených od roku 1970 do roku 1980 se proto někdy říká „Husákovy děti“.
Porodnost tehdy stoupla závratným způsobem z 120 000 narozených dětí ročně na cca 290 000 dětí/rok (v celé ČSSR, v samotných českých zemí šlo téměř o 200 000 dětí). Společnost tehdy na takový babyboom nebyla připravena – chyběly školky, školy, obchody, jesle, byty apod. Výstavba obrovských panelových sídlišť na okraji velkých měst byla dalším z důsledků.
Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Husákův zdravotní stav. Byl až do smrti velice silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s jeho předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka navíc omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný ještě celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. Postupovala u něj stařecká senilita, proto byl v roce 1987 zbaven funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál.
Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.
Dne 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. Proslýchá se rovněž, že přes jím proklamovaný celoživotní ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz, a Husák takzvaně "zemřel smířen s Bohem".
1994 – Za účasti 62,3 % voličů se konaly komunální volby; nejvíce zvolených poslanců do místních samospráv bylo za ODS (24,2 %), na 2. místě skončila KSČM (14,6 %), nezávislí kandidáti tvořili 10,7 % zvolených poslanců, KDU-ČSL získala 9,2 %, ČSSD 7,7 % a ODA 4,6 %.
Svátky:
Svátek má Romana; svátek Posvěcení římských bazilik sv. Petra a Pavla.
V občanském kalendáři dnes nacházíme hezké a velice oblíbené jméno Romana. V církevním kalendáři má však svátek 23. února. Toto jméno má, jak jinak, svůj původ v latině. Znamená "Římanka" a je ženským protějškem Romana.
Světice nosící toto jméno se narodila někdy ve 3. století v Itálii a je pochována v jedné z nejkrásnějších bazilik, která nese jméno sv. Fortunáta a je v umbrijském městě Todi. Podle legendy zaslíbila Romana již ve věku svých 10 jar své panenství církvi a skutečně své předsevzetí dodržela. Když jí totiž rodiče našli ženicha, utekla raději z domova. Na osamělé hoře severně od Říma potkala jednoho dne papeže Silvestra I., který byl také na útěku. Jeho však nepronásledovali rodiče, ale pochopové císaře Diokletiana, který proslul svou nenávistí ke křesťanům. Silvestr Romanu pokřtil a ona se uchýlila do jeskyně v blízkosti Todi. Tam prý žila o samotě celý svůj život. Kolem roku 1300 byly její ostatky z jeskyně přeneseny do již zmíněného kostela.
Církevní kalendář si dnes připomíná svátek Posvěcení římských bazilik sv. Petra a Pavla. Jedná se o dvě nejvýznamnější baziliky v Římě. Dóm sv. Petra, největší chrám světa, je postavený nad světcovým hrobem, mohutná stavba kostela sv. Pavla Za Hradbami je zase vztyčena nad hrobem druhého mučedníka. Oba svatostánky navštěvují rok co rok zástupy věřících, protože úcta k těmto dvěma mužům neustává ani po dvou tisíciletích. Tento svátek se vztahoval původně k vysvěcení starého kostela sv. Petra, ke kterému došlo 18. listopadu roku 326. K vysvěcení druhého chrámu došlo sice až roku 1626, ale symbolicky také 18. listopadu.
Svatý Petr a Pavel mají společný ještě jeden svátek. Katolická církev totiž spojila vlastní svátky obou apoštolů v jeden den, totiž 29. června. Nezemřeli sice v jeden den ani v témže roce, avšak jejich životní osudy jsou spolu úzce spjaty, mnohokrát se proťaly a oba zřejmě podstoupili mučednickou smrt v Římě. Podle jiné tradice se však tvrdí, že oba slaví svátek ve stejný den proto, že 29. června roku 258 byly jejich ostatky přeneseny z původních hrobů na bezpečnější místa.
Osudy jejich hrobů jsou skutečně zajímavé. Nad hrobem sv. Petra nechal již císař Konstantin Veliký postavit mohutnou baziliku. Tento chrám se však během staletí začal propadat, a tak dal papež Mikuláš V. příkaz k jeho úplné obnově. S ní bylo započato v roce 1452. Podobné osudy měly i ostatky Pavlovy. Také jeho původní kostel pocházel z Konstantinovy doby. Císařové Valentinianus II. a Theodosius dali malý kostel v roce 386 nahradit obrovskou pětilodní bazilikou, jejíž stavba se protáhla až do poloviny 5. století. V roce 1823 však pustošivý oheň obrátil překrásný chrám v hromadu sutin. Papež Lev XII. nechal nový kostel postavit ve stejných rozměrech, jaké měla zničená katedrála. Pod hlavním oltářem pak byly uloženy ostatky sv. Pavla.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze
