Jak jsem jezdil a padal - část II. první zkušenost

Jak jsem uvedl v první části, řidičák byl v kapse. Když to porovnám s tím, co bylo schváleno nyní, si dodatečně gratuluji, že už se mě to netýká.

Ale to jsem odbočil. Přede mnou byla dlouhá doba snění o vlastní motorce a tichá závist vůči těm, kdo už ji měli.

            Po prázdninách jsme se sešli ve 4. ročníku naší průmyslovky a spolužák Milan nás všechny ohromil, že získal po dědovi 175 čízu rok výroby 1960. Naše závist dosáhla vrcholu. Milanovi jsme se okamžitě vtírali do přízně chovajíce v sobě naději, že ji třeba i půjčí. Protože Milan byl opravdu kamarád, jednoho zářijového dne mě vzal s sebou do garáže, že se svezeme. Vytlačil čízu z garáže, nasedli jsme a jeli za město, tam zastavil, slezli jsme a Milan dobrácky pravil: „Tak si to zkus.“ Rozechvěle jsem se chopil řidítek, vymáčkl spojku, kopl tam jedničku, přidal plyn a …… všech deset koní se vzepjalo a já hópnul ze silnice na pole, kde jsem vyděšeně zastavil. „To nic, to si zvykneš,“ pravil rozšafně Milan, vrátil motorku na silnici a umožnil mi druhý pokus. Tentokrát už to bylo v pohodě, ujel jsem cca 1 km tam a zpět, potom jsme se spolu vrátili do garáže (už řídil zase Milan) a to bylo prakticky na rok vše. Proč na rok? Protože Milan v následujícím týdnu nedobrovolně předvedl, že motorka není jenom radost.

            Podobně jako mě vzal s sebou následující týden na projížďku kamaráda Honzu. Tentokrát jeli dál a Milan Honzovi velkoryse svěřil řízení. Na sjezdu k Miletínu (místní vědí) je křižovatka ve tvaru „T“. Podle Milanova vyprávění, protože Honza si z toho nic nepamatuje, nabrali z kopce rychlost cca 90 km/hod a přestože měli odbočovat ostře doleva, Honza neubíral. Marně Milan vzadu ječel a mlátil Honzu do přilby. Honza prostě nereagoval. Pozdější hypotéza tvrdí, že Honzovi byla malá přilba typu „hříbek“ (pamětníci znají) a tak se mu nedokrvoval mozek a on na chvíli ztratil vědomí.

Na obrázku „hříbek“

            Výsledek byl očekávatelný. Honza prostě neodbočil. Vyletěli ze silnice na haldu kamení, jež se stala jejich místem přistání. Vlastně měli štěstí, protože tato halda jim zabránila doletět do hluboké betonové strouhy, jejíž brzdný účinek by byl mnohem brutálnější. A tak tam zůstali pohozeni a odkázáni na pomoc. Mobily tenkrát opravdu neexistovaly a provoz na silnici byl minimální. Řeč je o roku 1981. Nicméně naděje svitla v podobě pána, který zvolna procházel kolem místa nehody. Honza byl v bezvědomí a Milan v šoku, neschopen pohybu, ovšem slova toho pána ho okamžitě probrala. „Chlapci,“ pravil ten dobrý muž, „musíte si pro pomoc dojít sami. Mě je sedmdesát roků, já nemůžu dejchat.“ A zvolna se šoural dál.

            Vysvobození přišlo v podobě traktoru. Kolemjedoucí traktorista zhodnotil situaci, dojel do Miletína a zatelefonoval pro sanitku. Diagnóza byla následující, Honza zlomená klíční kost a otřes mozku, Milan zlomená ruka. Motorka lehce ohnutá vidlice. Tím bylo ježdění na Milanově motorce na delší dobu znemožněno. Honza po této zkušenosti několik let za řidítka nesedl. Milan se rozhodl, že bude rozumnější řízení raději nikomu nesvěřovat a my nezúčastnění jsme rozumovali, že nám by se to nemohlo stát, protože jsme prostě dobří, nezranitelní a vůbec, jen ta motorka nám k dokonalosti chybí. Že to s tou dokonalostí až tak není, mi bylo dopřáno zjistit až později, ale o tom příště.