Další ospalé ráno. Nastupuji do autobusu a bez většího přemýšlení usedám na jedno ze sedadel. Po chvíli se konečně vydávám vstříc novým vědomostem, když v tom... Tůůůů! „Proč troubíš, ty ...?! Přečti si vyhlášku!“
Dovolím si tvrdit, že většina pasažérů vidí situaci asi takto: Ten hysterický dědek se nemá co vztekat. Vždyť ho jen na chvilku zbrzdil jeho kolega. Ten chlápek, co ho seřval, se rozčílil právem. Po chvíli si už ale možná někteří řeknou: Vždyť se tomu šoférovi vlastně nedivím a dokonce by mě ani nepřekvapilo, kdyby se proti nadávce právem ohradil. Zvláště pak ti, kteří mají ponětí o tom, co se ve firmách provozujících autobusovou dopravu děje. Mezi takovými jsem i já. Tomuto tématu se ale raději vyhnu, protože jsem v takové společnosti zaprvé nepracovala a zadruhé, kdybych pracovala, měla bych nejspíš strach z výpovědi. Místo toho vás nyní seznámím s výsledky svého pozorování. Na základě tohoto „minivýzkumu“ jsem si totiž řidiče rozdělila do čtyřech kategorií.
1.(takové jsem zažila snad jen dva nebo tři): „Tato práce je pro mě skoro posláním...“ Při placení a nástupu se na vás obvykle usmějí. Po celou cestu je ve voze jakási nepopsatelná pohoda. Takového šoféra je totiž radost pozorovat. Ostatně jako každého člověka, který svou práci dělá aspoň trošku rád.
2.(nejpočetnější skupina): „Jó, je to moje práce se vším všudy...“ U některých z nich mívám pocit, že je taky baví pozorovat lidi. Všimnou si, když občas někdo jejich práci ocení úsměvem. Jsou totiž zvyklí na kontakt s lidmi. Přestože je pouze krátký a neverbální, je nutné i do téhle chvilky vynaložit určitou energii a tito řidiči si to uvědomují. Proto dovedou svoje emoce ovládnout. Ovšem pokud nejsou vystaveni nějaké extrémní situaci. V takovém případě sice „vypustí páru“, ale druhý den už klidně i vtipkují.
3. (pár jich celkem pravidelně potkávám): „Kdybych se býval(a) lépe učil(a)...“ Většina jen trochu citlivých lidí neomylně vycítí z druhého stud. Tito řidiči (a řidičky, protože ženy za volantem autobusu vídám celkem často) klopí hlavu a jakoby bez zájmu mačkají čudlíky svojí mašinky na jízdenky. Obvykle ve mně nevzbuzují žádné zvláštní emoce. Jinak tomu ale bývá ve chvíli, kdy se po namáhavém dni, kdy jsem za drobné nakoupila oběd, chystám dvacetikorunovou jízdenku zaplatit stovkou. „A menší jako nemáte???“ V duchu si odpovím: No ráda bych měla, ale nesnáším lidi jako vy, a proto jsem pokladní v supermarketu radši zaplatila kovovými. Jen mi nedošlo, že budu muset jet z Masarykáče a nebude mi stačit šestnáct korun.
4. (Naštěstí málo početná, ale o to nepříjemnější grupa): Vlastně ani nevím, jestli je mám litovat, že si nemůžou najít jiné zaměstnání, nebo se o sebe bát. Vždyť tomu člověku za volantem svěřuju svůj život. Dobrá, možná trochu přeháním. Faktem však zůstává, že mě občas dokonce nakazí svou špatnou náladou. V případě že se jedná o řidiče MHD a slyšíte je, jak se spolu baví (dokonce i před pasažéry), může se vám někdy udělat až špatně.
Právě kvůli posledním dvěma kategoriím šoférů mi je líto, jak je právě tohle povolání některými lidmi nedoceněné. Já osobně si dokonce myslím, že je tahle práce stejně důležitá jako můj budoucí zdroj obživy – zdravotnictví. Stejně jako řidiči i lékaři a sestry musí mít pohotovost, pozornost... Snad i právě proto mám k autobusákům úctu. A co vy, chápete, že řidič ten tvrdý chleba má, nebo byste se zachovali jako ten maník, který se do jednoho z nich obul?
