Nevěříte? aneb. Pár slov o náboženství

„Měla bys někdy zajít do kostela, abys některý věci pochopila…“, říká mi občas můj přítel. Dodávám, že rozhodně není fanatickým věřícím a k víře přistupuje s rozumem. Zcela správně chápe, že by měla sloužit jako pomoc při každodenních trápeních. Do svého myšlení podle mého názoru přijal ta pravidla, která určují rámec základní etiky. Někdy si říkám že by se takových mohlo vyskytnout víc. Jenže v nejateističtější zemi aby člověk někoho s rozumným přístupem k náboženství hledal pod mikroskopem.

Bohužel spousta lidí o víře v Boha prohlašuje, že něco takového přece patří do středověku. Vždyť dnes už si všechno můžeme vysvětlit pomocí vědy. Tento argument uznávám a dokonce se na něm zakládá ateistická část mého myšlení. Někdy srovnávají běžné křesťanství s nebezpečnými sektami. Myslí si, že každý věřící musí každé pravidlo bezmyšlenkovitě dodržovat. Tady bych možná mohla připomenout pojmy autonomní a heteronomní morálka. Pokud nějaké pravidlo přijímáme heteronomně, pak ho dodržujeme jen protože nám ho tak nařizuje Bible (popřípadě jiná kniha nebo zákon). Pokud tak činíme autonomně, pak bereme dané pravidlo za své, protože si uvědomujeme jeho význam. Pokud někdo vnímá zákony a poučení pouze heteronomně, pak se skutečně může stát oním otrokem víry. Někdo se zase bojí právě toho, co by se o sobě dozvěděl. S vírou totiž zpravidla přichází taky více přemýšlení a mohlo by se tak lehce stát, že ho člověk prostě neunese. V neposlední řadě je tu onen nepopiratelný důsledek komunismu. Přes to všechno se dají najít taky důvody proč věřit (a nejen v Boha).

Pokud pochopíme a vezmeme za své některé zásady, nepochybně se sebou budeme alespoň o něco spokojenější (což je to, kvůli čemu mi přítel doporučoval jít aspoň jednou za čas do kostela). Psychická opora, kterou víra nejen v Boha nám může pomoct dostat se z nejtěžší krize. Pokud opravdu věříme ve své schopnosti a trochu zaslouženého štěstí odněkud shora, pak se nám bezpochyby žije lépe, než kdybychom vše nechávali jen náhodě. Tady vzpomenu opět jednoho svého profesora ze střední, a to češtináře. Ten vždycky říkal, že kromě horizontálního pohybu (naše běžné každodenní cestování) každý potřebuje taky pohyb vertikální (víru a svoje místo, kde se cítí doma). Dokonce i já, můj přítel a nám podobní...

Zbývá už jen jediná otázka. Jak jsem na tom s vírou já? Během posledních dvou let jsem vzala za své některé prvky východního učení (například učení o rovnováze). V nějaký život po smrti popřípadě reinkarnaci ale nevěřím. Lépe řečeno snažím se žít hlavně přítomností, takže o nějakém životě, který by mohl přijít po tomhle, zatím nepřemýšlím. Řídím se spíš pozemskými (přírodními) zákonitostmi, což je onen ateistický prvek mého myšlení. Pochopitelně pak uznávám také většinu morálních zásad psaných v Bibli. Zdržet se sexu před svatbou, případně absolutní vystupování proti interrupcím (viz. můj předchozí článek), to ať ode mě nikdo nečeká. Já si hodlám nechat svůj mozek…

„I‘ve still got something to belive in as long as I’m breathing…“, zpívá Dima Bilan ve své nejznámější písničce. Nebo chcete – li: „Dokud dýchám, doufám.“  A já odpovídám: „Me too…“ Jinak bych tu už nejspíš nebyla.