Hned první den své praxe na dětské chirurgii jsem se dozvěděla jednu velice zajímavou věc. Až dodnes jsem totiž netušila, že paní primářka není pediatr, ale pediatra. Jak to? Tento nový a zcela převratný poznatek jsem po návratu z nemocnice vyčetla na idnes.cz...
Upřímně jsem teď mírně na pochybách, kdo vlastně ty chudáčky malé pacienty operuje, pokud je operatérkou žena. Chirurg? Chiruržka? Chirurgička? Chirurgyně? Uznejte, že nejlépe zní první tvar, a to rozhodně ne z toho důvodu, že by se lékařky chtěly aspoň trochu „zmužnit". Moje starší kamarádka z Brna, která má čerstvě po atestaci právě z chirurgie, totiž rozhodně není chlap ani trochu.
Ó, pardón, teď jsem se dopustila genderové nekorektnosti, ale kdybych byla lékařka právě s touto specializací, jinak bych se neoznačovala. Pro všechny případné hnidopichy (nebo snad hnidopišky?) mám tedy návrh. Co takhle pomoct si jazykem? Hm, dobrý nápad. Když nevíš, použij pusu. A řekni si: Chirurgyně, chirurgyně... Ať si jde řezničit do kuchyně. Ale kdepak, máme emancipaci. Musíme tedy vymyslet, jak budeme tyto přechýleniny skloňovat. No jistě. Chirurgyně podle vzoru obryně. To ale ani paní primářka ani má kamarádka nejsou. A co pediatra? Járátjátra tyrátjátra... On rád játra trumpeta. No myslím, že zvuk trumpety, na kterou se pokouší hrát člověk s absolutním hudebním hluchem, je proti těmto slovům hotová rajská hudba.
Ach jo. To přemýšlení nad stoprocentní generovou korektností... Jestli tento vážný jazykový problém někdo rychle nevyřeší, vážně nám hrozí, že spousta češtinářů skončí na psychiatrii. Jen jedno by mě zajímalo. Stará se o naše duševní zdraví (nebo spíš nemoci) psychiatrině nebo psychiatrička? Podle mě psychiatr. A jakou má hezkou sestřičku. Vysokou, svalnatou, s bradkou. Jmenuje se Honza a je kdykoliv připravená poslušně plnit příkazy své nadřízené.
