Nebo spíš: „Na konci naší ulice stojí stará věznice…“ Vlastně ani nevím, jestli stará. Každopádně v naší ulice opravdu věznice stojí, a to vazební. Když kolem ní procházím s někým, kdo se v této části města vyskytuje poprvé, téměř vždycky následuje otázka: „A ty se tudy nebojíš jít? Vždyť tu může bejt někdo jako Kajínek…“
„A věříš, že ani ne?“ Důvod je zcela prozaický. Rozhodně to není mou bezmeznou důvěru v bachaře, ale pohled na tuto budovu se jednoduše stal každodenní součástí cesty za kamarádkami a zpátky, procházek se psem nebo jen obyčejného vynášení plastových lahví do příslušného kontejneru. Nějakou zvláštnost toho betonového monstra s tlustými zdmi si ani nepřipouštím, podobně jako většina lidí žijících v sousedství. Přesto mě však často napadá jediné.
V době, kdy v „krimu“ ještě pracoval můj táta jsem často slýchala větu: „No já tam prohlížel zuby klukoj, no ročník 1988. Dyť on je skoro stejně starej jako ty. Feťák. Chtěl si obstarat prachy na další dávku…“ Podobné příběhy jdoucí napříč sociálním spektrem jsou ve vazebce na denním pořádku. Stejně tak nás zmínkami o nich bombardují zpravodajské relace všech televizních stanic. Koho ale po odvysílání některé z takových zpráv napadne něco jiného než věta „Fracek jeden nevychovanej…“ ?
Nehodlám litovat ani obhajovat nikoho, kdo se dostal na šikmou plochu. Nechci vás ani dojímat sentimentálními řečičkami o nevinných dětičkách z ne zrovna ideálního sociálního prostředí, ačkoliv jsem i s takovými už v rámci praxe měla tu čest. Radši se půjdu projít, udělám tisíckrát líp. Projít se právě kolem věznice. Jako vždy si už ale v duchu řeknu jediné. „K čemu to je, klást si na svoje děti, příbuzné, blízké, vysoké nároky? Proč, když se jejich život najednou může zhroutit jako domeček z karet? Proč je radši nemáme rádi takové, jací jsou a toužíme je měnit k obrazu svému? Proč nám nestačí, že se chovají zodpovědně a vědí, jak se chránit proti tomu, aby skončili jako lidské trosky. Proč je naopak k jejich sebedestrukci přehnaným tlakem dokonce předurčujeme?
