K obědu bylo... podmínečné vyloučení

Naše země je naštěstí natolik svobodná, že si tu můžu v poledne sníst něco k jídlu. Zní vám tohle tvrzení zní trochu přehnaně? Ještě před přečtením nejnovější zprávy ze „země svobody" by mi taky znělo. Od teď už si ale každého těstovinového salátu, šopáku nebo třeba strouhané mrkve s kousky ananasu budu vážit. A to ne kvůli neutěšené situace tisíců Afričanů...

Klučina, který teprve nedávno vyrostl z období, kdy bylo vyplivnuté jídlo jeho jedinou zbraní, může jít najednou na šest týdnů do nápravné školy. Za co? Dovolil si do školy přinést příbor! Tahle maličkost z něj rázem udělala potencionálního zločince. Člověka nebezpečného natolik, že je nutné ho prostřednictvím podmínečného vyloučení izolovat.

Asi bych s ním do onoho výchovného ústavu měla spolu s dalšími lidmi z mé školy jít taky. Co jsme si to dovolili, jíst před přednáškou oběd nebezpečnými zbraněmi? Vždyť bychom mohli zabít některého z kolegů, nebo nedejbože vyučujících! No zkrátka tady nejde říct nic jiného než: „Ironie je jedním z mých nejoblíbenějších obranných mechanismů, a to hlavně tam, kde už nad rozhodnutími některých ředitelů zeměkoule (nebo třeba jen školy jako v tomto případě) zůstává rozum stát.

Pokud si myslíte, že tuto problematiku beru na lehkou váhu, pak vás můžu uklidnit. Já se totiž někdy taky tak trochu bojím. Koneckonců, už i v naší české kotlině jsme zažili brutální vraždu ve škole. Zároveň ale dodávám: „Podobná opatření nás nemusí ochránit, a někdy tomu může být dokonce naopak..."     

Právě tím, že se budeme zdržovat popotahováním takových „nebezpečných delikventů", může našim radarům uniknout někdo, kdo nám chce opravdu ublížit. V takovém případě by nebyl na vině jen psychicky narušený žák, ale i piliny v hlavách lidí, kterým nic neříká pojem heteronomní morálka. Pouhé dodržování zákonů totiž k zajištění bezpečí opravdu nestačí. A teď schválně, zaslouží si označení Absurdistán jen naše malá zemička ležící ve střední Evropě, nebo i „ráj" za velkou louží?