Znáte takovýten seriál, ve kterém se bývalý kriminálník snaží napravit svoje prohřešky? Ten chlapík se jmenuje Earl. A znáte takovoutu holku, co nikdy neudělá nic dobrýho? Když se mi něco podařilo, hned za rohem. Tak to jsem já. Jmenuju se Sandy...
Nesnáším Vánoce. Svátky stresu, přejídání a nekonečných front v obchodech. Navíc zvlášť na těch mých se vždycky něco pokazilo. Třeba rodinná pohoda...
"Sakra ty jako nevidíš ten nepořádek??? Dneska nás čeká velký vánoční úklid!"
Nebo dárky...
"Jé, ponožky. Děkuju..."
A co takhle bramborový salát s majonézou?
"Pardón... kde je tu.. toaleta?"
Když náhodou proběhly tyhle šílené svátky bez větších hádek, hned několika velkých úklidů, salmonely a dostala jsem aspoň jeden dárek, který jsem si skutečně přála, byla jsem minimálně smutná, že nepřijel ten, na kterého jsem se tolik těšila. Právě on dopomohl tomu, že se na mém bodě vyskytlo číslo 102. "Líbala se v synagoze..."
Dlouho mi nedocházelo, proč mě právě na Vánoce karma takhle trestá. Vždyť od té doby, co mi jistý otravný xenofobní mizogyn, který však asi nevycházel ani s bílými a chlapy nelišícími se od jeho normálu, otevřel oči, jsem na Martina nikdy nenaléhala. Tím jsem možná tenhle bod svého seznamu zčásti napravila, ale pořád tu zůstávala ta věc se synagogou.
Všechno do sebe začínalo zapadat. Ty troje obzvlášť zkažené svátky mám nejspíš vážně kvůli výletu za památkami. To jsem ještě kamarádila s Kristýnou. Blonďatým růžovým Hulkem beznadějně zamilovaným do Nira, toho kluka co má obřízku, nejí vepřové a slaví šabat.
"Já bych si s chutí plivla do mikve..."
Tohle přání se jí nesplnilo. Tentokrát tu totiž byl za rebela Martin. Měla jsem za to, že karma nepřekračuje hranice náboženství. Jak si ale potom vysvětlit, že mě to, co k Vánocům patří, zdatně míjí?
"A na co jako světýlka? Zbytečně budou žrát energii. Nevěš je tam..."
Dokonce i krabice ozdob, kterou jsem nesla ke stromečku, mi vypadla tak nešťastně, že jsem v ní po otevření našla už jen spoustu střepů. Líbání v synagoze zkrátka musím konečně odčinit, jinak by mě karma určitě zlomyslně trápila nejmíň do nového roku.
Co takhle opožděná chanuka?
"Promiňte, ale sedmiramenné svícny tu opravdu neprodáváme..."
Nebo se aspoň usmířit s Kristýnou?
"Tak moment!!!!!! Synagogu smím zneuctit jen já, poctivá Židovka!!!"
Nezbývalo než si místo koled zazpívat pod holým stromečkem jedinou hebrejskou písničku, kterou znám.
"Shalom, shaverin, shalom, shaverin, lehitraot..."
Jako by karma ocenila můj výkon hodný Superstar. Matka totiž při úklidu našla ještě jednu krabici skleněných ozdob ve tvaru sněhových koulí. Nic to ale neměnilo na tom, že opět strávím Vánoce bez Martina. Co takhle zkusit vyškrtnout ze seznamu pár dalších prohřešků? Třeba něco, co se týká jeho?
Co třeba číslo 59? "Nepřišla kvůli Martinovi na odpolední vyučování..." A sakra, v přeplněmé zmenšenině třídy pro mě už nebude místo. Navíc jsou prázdniny. Nebo číslo 32? "Vyhodila bráchu od počítače jen aby si na ICQ mohla s Martinem deset minut psát?"
"Na, brácha, tu máš můj notebook. Nesjížděj tam žádný prasárničky, nehraj tam hry, a enbo víš co? Radši na něm nedělej vůbec nic, ať ho nezaviruješ nebo mi s ním něco neprovedeš." Tak to se mi asi nepovedlo.
Á, číslo 120, to bude něco pro mě. "Vyházela v drogerii z regálu kondomy."
Následky svého amoku jsem napravovala tím, že jsem si sehnala v drogošce brigádu jako odoplňovačka zboží. A hádejte, co mi dala vedoucí jako první úkol?
"Tak slečno, protože si teď lidi nějak víc užívají, je potřeba doplnit ten regál, kde už zbyl jediný balíček prezervativů..."
Latexové ochrany jsem pak doplňovala po celé svátky. Při inventuře mě pak navíc čekalo ještě jejich přepočítávání. Při této monotóní činnosti jsem si navíc uvědomila jednu věc. Zatím mě sice karma neodměnila. Nebo aspoň ne tak, jak jsem si představovala. Ačkoliv...
"Hádej co. Když jsi spala, byl tu na návštěvě náš milovaný strýček. Zase ti přivezl tu výbornou čokoládu z Polska. A prý se tady zdrží. Prý aby se neřeklo, že se o své příbuzenstvo nezajímá a že je lakomec..."
"Tak mu zase vyřiď, že vyspávám po další náročné šichtě..."
