Svině! Psychopat! Zrůda! Nebo snad... Chudák? A proč by nemohla být pravda někde v půlce? Právě tak já totiž vidím vraždy v havlíčkobrodské nemocnici, jejichž pachatel byl souzený jen pár metrů od mého domu. Právě to je taky důvod, proč i teď čas od času přemýšlím jak o Petru Zelenkovi, tak i o filmu, který sice není natočen přímo podle jeho příběhu, ale i tak ve mě vzbuzuje velmi podobné emoce.
Kolikrát už mě asi napadlo, co vlastně může být zač ten chlapík, který teď sedí za mřížemi, protože zabil ty, kterým měl pomáhat. Jeho příběh mě děsí, a nejen kvůli tomu, kolik pacientů zemřelo poté, co jim píchl Heparin. To co se mu při každé z vražd honilo hlavou mohlo totiž úplně klidně korespondovat s mými emocemi. Obhájila a pochopila bych snad některé duševní pochody Petra Zelenky?
Ponižování. Tlak. Opovrhování ze strany nejbližšího okolí. Příliš vysoké ambice. Vím, měla bych dodat: „Podle sebe soudím tebe...“ To vše zažívám na můj vkus až moc často a ne ze strany profesorů-lékařů, kteří se mnou během mého studia měli a mají tu čest nebo třeba od starších sestřiček. Lidé, kteří mě nechápou a nepřijímají takovou, jaká jsem, se nacházejí blíž. Věřte, že něco podobného bolí stokrát víc, než když vás, byt třeba neoprávněně „jen seřve někdo z nadřízených“. Ne každý má navíc odvahu svěřit podobné pocity. I já vím, že se teď téměř jistě objeví někdo, kdo mě obviní z nevděčnosti.
Jakákoliv odlišnost od ideálu se nemilosrdně trestá. I já to dobře vím. S něčím takovým se žije opravdu špatně. Divme se pak, že někoho může právě toto dohnat k sebevraždě, nebo, jako v případě Petra Zelenky, k zabíjení nevinných lidí. Kdyby toto Heparinový vrah cítil, pak by se dělo něco, z čeho mě upřímně řečeno mrazí. Vždyť já vlastně tyto zrůdné činy nepřímo obhajuju...
Takových, co uvažují podobně jako já, je ale možná víc. I proto vzbuzují podobné případy tolik emocí. Podobně jako film o Jiřím Kajínkovi, který se ještě na stříbrných plátnech ani pořádně neohřál. Vždyť kolik lidí už bylo neprávem obviněno? Tím samozřejmě nemyslím jen obviněno z nějakého závažného zločinu. Jak mu asi je, jestli opravdu nikoho nezabil? Jistě, nelze srovnávat člověka, jehož čin je opředený mnoha dohady a masového vraha - zdravotníka. Jedno je ale stejné. Zaprvé, média si stejně upraví skutečnost tak, aby se jim co nejvíce hodila do krámu. Zadruhé, i cosi co se s trochou fantazie dá nazvat zvláštním druhem empatie, se dá velmi dobře využít. A to nemyslím jen ve filmařské branži...
