„Pacient má právo být přiměřeně informován o svém zdravotním stavu…“ Kolikrát za své studium jsem už tuto větu slyšela. Asi tolikrát, kolikrát nás některá z vyučujících upozorňovala na jakási práva pacienta. Co o nich vím? Především dvě důležité věci. Zaprvé: Slušní pracovníci ve zdravotnictví pravidla týkající se chování k pacientovi dodržují bez ohledu na to, jestli je někdo sepsal na papír. A zadruhé… Promiňte, ale nechci opakovat příměr z mého nadpisu, protože bych k němu přidala ještě něco sprostějšího.
Nedávno jsem vyposlechla hned dva rozhovory týkající se velice podobného tématu, totiž poněkud netaktního jednání ze strany zdravotníka. „Ona se mě ta doktorka hned začala vyptávat na co jako chci antikoncepci, když je mi přece teprve šestnáct, navíc se jí ani nezdají ty moje jaterní testy. Přitom mně ta druhá doktorka povídala, že je mám úplně v pohodě.“ O pár dní později jsem si zase vyslechla příběh z diabetologické poradny. „A co jste to proboha jedl? Vždyť vy jste přibral dvě kila!“ „Ale já nejedl nic extra, jen jsem kvůli té zlomené ruce nemohl chodit na tréninky…“ Bohužel, trochu podobnou zkušenost mám taky.
Pokud vás bolí kolena, pak navštívíte ortopeda. Když vás zlobí srdíčko, vyšetří vás kardiolog. Proto když cítíte neúměrně dlouho pocit tísně a smutku, nebo jste prodělali nějaký nepříjemný zážitek jako třeba dlouhotrvající šikanu, navštívíte příslušného odborníka. Protože se objeví taky somatické projevy jako zvracení, několikadenní hladovění střídané přejídáním, nespavost nebo jiné, je nutné situaci řešit a vyhledat lékaře z oboru neurologie, psychiatrie a psychosomatická medicína. Co od těchto osob budete očekávat?
Nejdříve si s vámi o vašich potížích popovídají. Poté zkonstatují, nakolik je váš stav vážný. Podle toho určí jak pomoci, popřípadě zkonstatuje, že jste naprosto zdraví. Svoji diagnózu a další navrhovaný postup vám oznámí. Jenže co když je pacientem teenager? Pak může v tom nejkatastrofálnějším případě takto: „Jaký máš problém?“ Jenže oproti očekávanému zájmu ze strany lékaře nastane jen koukání z okna a evidentní nezájem o tom, co se snaží pacient sdělit. Potom jakési neurologické vyšetření, které se ale nakonec sestává jen z vyšetření patelárního reflexu a hluboký předklon, jehož účel je i člověku, který v oboru není úplný laik, záhadou. A výsledek několika dalších podobných návštěv? Myslím, že už z mého nadpisu lze mnohé usoudit.
Žádné vyšetření zaměřené na získání podrobnějších informací o nespavosti. Žádné EEG. Žádné naordinované léky. A dokonce žádné informace o tom co se vlastně děje. Prostě dodržování všech těch slavných pravidel v praxi. A co takhle stížnost? Vyčerpaný rodič, kterého tato situace samozřejmě taky netěší, se rozhodne, že už radši dítě nikam posílat nebude, a už vůbec ne k ortopedovi, kam ho ona lékařka poslala. Při vyšetření páteře totiž ,světe div se, pojala podezření na skoliózu, kterou by už jistě poznala (a teď vážně bez ironie) pečlivá dětská lékařka při preventivní prohlídce, která se konala dva týdny předtím. Osoba na prahu dospělosti si už však právě pro svou informovanost uvědomuje, že by asi nějaké informace o svém stavu měla mít. Možná by nebylo od věci podat na postup této „odbornice“, kterou z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat, stížnost…
Bohužel, ani téměř dospělý člověk žádnou podobnou námitku proti léčbě, protože mu zkrátka bude osmnáct až za rok. Práva pacientů jako taková sice nejsou zákon, avšak nepřímo je naše paragrafy mají garantovat. A i kdyby se nakrásně zákonný zástupce nespokojený s péčí pro své dítě rozhodl stížnost podat, stejně se obávám, že by celá tato charta nesplnila jiný účel než… Hm, proč je asi ten nemocniční záchod zase ucpaný?
