Nebojte se, nejedná se o filmové, roztomilé prasátko Babe, nebo prasátko z Medvídka Pú, jde tu o skomírající chov typicky českého druhu, který, jak jsem se dozvěděl v pondělním vydání Mladé fronty Dnes, je udržován v Přešticích na Plzeňsku. Jedná se o strakaté prasátko, které se chová na Přešticku již od 19. století a tento chov prý přežil i válku, kdy měli údajně Němci „dbát“ nejen na čistotu rasy člověka, ale i prasat a chtěli, aby se u nás chovalo jen Německé světlé prase. Takové Nordické. Zřejmě prase s blond vlasy a modrýma očima. To se naštěstí neujalo, protože nejenže smutně koukalo. No a zkuste zabít prase, které má blonďatou šošolku a koulí na vás své pomněnkové oči. Na druhou stranu, jestli to prase mělo podobné vlastnosti jako vybrané nordické typy pro SS, tak vás asi praštilo dřív, než došlo na něj. Jak říkám, naštěstí naši čeští zemědělci uchovali chov strakáčů a zachovali tak různorodost a pestrost. Jak je vidět, tak jako v řadě jiných odvětví, nadvláda EU pomáhá opět tomu, co se za války Němcům nepovedlo. V rámci zemědělské politiky je levnější dovážet prasata z Holandska a Dánska. Tam umějí vepře vykrmit za 4 měsíce. Tak, asi jim dávají nějaké tablety, jaké používají kulturisti a tak jsou prasata brzy pěkně svalnatá a navíc úplně blbá. Takovému praseti řeknete, kam má jít na porážku a ono jde. Zatím co naše strakaté prase zbytečně moc přemýšlí. A tak se ptá proč a jak? A jestli je to nutné? Ale zároveň je plodné, otužilé a odolné vůči nemocem i stresu. Tedy když potom jede na jatka, jede se vztyčenou hlavou. Zároveň je dle vyjádření řezníků a kuchařů velice chutné, i když tučnější. Tučnější já rád, i když doktor nerad, že já rád. Ale to je jiný příběh.
ilustrační foto zdroj - iDnes
Právě těchto vlastností přeštického druhu by se mělo využít k propagaci, která, řekněme si to otevřeně, je velice slabá. Článek v novinách je sice hezká věc, ale kdo o tomto druhu ví něco více. Kdo ví, kde se dá jeho maso koupit? Hlavně, že se dozvíme u řezníka, že maso pochází z jedince „CZ 7301 ES“ a bylo poraženo 14. 3. 2012. To jsou informace, po kterých vyloženě toužím. Bez nich bych si na tom mase nepochutnal. Nechci samozřejmě, aby na každém kousku masa byla přiložena fotografie s podpisem příslušného čuníka, ale pokud některé řeznictví prodává maso z přeštického chovu, nebo z chovu tohoto českého druhu vepře, pak by taková informace byla dobrá.
Ale nejlepší by byla reklama formou filmu, nebo večerníčku. Když tak bych byl ochoten podílet se na scénáři. A to klidně i jen za výslužku ze zabíjačky. Představuji si, jak by takové strakaté prasátko, které bojovalo už za války s nordickými světláky o čemž mu vyprávěl jeho dědeček, se jednoho dne, vydá do světa, aby našlo inteligentního řezníka, který pochopí, jak je takový čuník užitečný a už nechce jiného. Cestou samozřejmě potkává různá zvířátka a překonává různé nástrahy, ve kterých dokazuje svoji odolnost a inteligenci. Je pravda, že by to byla spíše taková cimrmanovská pohádka, neboť nakonec by čuník skončil na talíři, ale musíme dětem vysvětlit, že on byl vlastně rád, protože to bylo to jeho pravé poslání, za kterým se celý život plahočil. Navíc jeho oběť nebyla marná, protože každý snědený jedinec pomáhá celému rodu. Happyend by byly spokojené tváře lidí, kteří by se hostiny účastnili a kteří by vychvalovali pečeni z toho našeho strakatého prasátka, jaké se žádná jiná v Evropě, ba ani na světě nevyrovná. A také šťastná strakatá selátka, jejichž chov nebyl zrušen.
Závěr článku v byznys speciálu MF Dnes od autorky Kateřiny Koubové obsahoval heslo, které mne zaujalo a kvůli kterému jsem se rozhodl napsat tento fejeton. Totiž, že můžeme zachránit chov těchto prasat tím, že je budeme jíst. K této myšlence bych se já hrozně rád připojil. A proto vyzývám: „jezme je, ať je zachráníme. Ona budou ráda a my šťastní, jelikož se nám podařilo zachránit další druh před vyhynutím. A navíc jsme si u toho pochutnali.
