Každý večer vyrazíme s naší fenkou jezevčíka, teď už starší paní, které se chce čůrat i po desáté, tedy takřka v noci, ven a zatím co já s kochám nebem plným hvězd a dorůstajícím, nebo naopak couvajícím měsícem...
Každý večer vyrazíme s naší fenkou jezevčíka, teď už starší paní, které se chce čůrat i po desáté, tedy takřka v noci, ven a zatím co já s kochám nebem plným hvězd a dorůstajícím, nebo naopak couvajícím měsícem, tak naše Nelly čmuchá v trávníku a hledá nejvhodnější místo pro svojí potřebu, aby se nejen vyvenčila, ale zároveň všem svým druhovým přátelům i nepřátelům ukázala, kdo je tady nejdůležitější. Takže vždy najde místo, kde zanechá svou stopu, tak, aby jí všichni ostatní dobře našli a říkali si: „Jo, tak bacha, Tady byla ta drsná jezevčice z protějšího baráku. Ona vždycky vypadá tak přívětivě, ale když se naštve, tak bych nechtěl být v její blízkosti.“
No a tak jsme si vyrazili i tentokrát. V televizi jsem se dozvěděl, že začala platit pravidla o omezení pohybu. Jenže problém nastal v tom, že já to četl, ale ona ne. Když jsme se blížili k té pomyslné hranici, pěti set metrů, tak jsem zpozorněl. Bohužel má fena loveckého psa, vůbec netušila blížící se nebezpečí. Její lovecké instinkty úplně selhaly. A to se nedá říci, že by byl mladá a nezkušená. Je jí již úctyhodných třinácti let a na naší chatě má zkušenost i s návštěvníky divočáky. Přesto, tentokrát její smysly vůbec nebezpečí nevycítili.
Již několik dní jsem si říkal, kde je ta hranice. Chtěl jsem poslechnout všechna vládní opatření. I roušku nosím prakticky všude. Dokonce kafe jsem přes ni i několikrát přefiltroval, když jsem se napil, aniž bych ji sundal. Dobrovolně se každý víkend vystavím karanténě, když opustím rodinu a jen se psem odjedu na chatu, kde jsem s nastávajícím podzimem se stále menším počtem sousedů, když přibývají tak zvaně zazimované chatky.
Jenže ten večer došlo k té neuvěřitelné události. Věřím, že by ji rádi zaznamenali lovci duchů, záhad, či redaktoři časopisu Enigma. Prostě jsme se s mou milovanou fenkou jezevčíka ocitli na hranici. Ne na hranici života, ale na mnohem závažnější. Ocitli jsme se na hranici virové nálože. Na hranici, která nás oddělovala od života bez viru a s virem. Od života jak jsme ho dosud znali. Jenže, co bylo zásadní, to, že já to věděl, ale naše Nelly, to netušila. Já zapomněl na to, že i naši mazlíčci by měli být informováni. Já vím, jich se to tak úplně netýká. Oni nejsou virem ohroženi. Ale já vím, že nejsou tak sobečtí, aby se nesnažili chránit i nás. Ale nevědí o tom.
No a tak si to naše jezevčice začala vykračovat po chodníku dál, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že jsem si i na google zjistil, kde je ta hranice 500 metrů, tak se mi v očích značila hrůza. Z mých úst se ozval křik, jak jsem chtěl své feně, aby ten krok neudělala. Jenže na vzdálenost dalších dvaceti metrů se objevil její psí kamarád. V tu chvíli se vykašlala na všechna naše lidská opatření a s kymácejícím se ocasem vyběhla.
Volal jsem na ní. Zapřísahal jsem jí. Sliboval hory, doly. Kostičky i masíčka. Ale Nella na mne nevěřícně zírala a s úsměvem od ucha k uchu vrtěla ocasem. Ve mně se vše hádalo. Smysl pro poslušnost a zákon s touhou zachránit svého psa, který nechápe to strašné ohrožení. Já cítil, jak se překročením té magické hranice mohu stát tím, kdo se může nakazit, stát se živou mrtvolou, ale já se to hodlal risknout. Vyběhl jsem za svou fenkou a čekal, že se může stát cokoliv. Najednou jsem se ocitl mnohem dále než byla povolená hranice. Můj pes mě v této nebezpečné zóně přivítal mrskajícím ocasem a olizováním. Ta radost byla nehraná, ale upřímná. Mne úplně ovládla a přešel mne všechen strach. Mé emoce byly plné štěstí a úplně jsem zapomněl na nebezpečí. Byl jsem šťastný. A to přeji i vám.
