Nikdy jsem neměl rád jakékoli vyřizování záležitostí spojených s čekáním. Vyzvednutí nového občanského průkazu, kterému samozřejmě předcházelo vyřízení formalit s žádostí o výměnu. Stejně tak výměna řidičského průkazu. Na to také nerad vzpomínám, když jsem musel stát hodinu před otevírací dobou před jedinou budovou v Praze, kde bylo možné tento akt učinit, abych byl alespoň zhruba stopadesátý na řadě. Ještě, že jsem si přivstal. To jsem pak musel zopakovat asi za tři týdny, když jsem si ho šel vyzvednout.
No, ještě že byly zřízeny automaty na lístečky s čísly. To hned člověk ví, jaké má číslo. Ne, že by mu to nějak pomohlo, ale může si tak zahrát takovou hru, která ho zabaví, než přijde na řadu. Může totiž odhadovat, kdy na řadu skutečně přijde. Když si ke svému odhadu připočte, dejme tomu třicet minut, může se i přibližně trefit. Jsou ale různé faktory, které musí započítat. Velice důležitá je např. přestávka na oběd. Většinou přijde ve chvíli, kdy už, už se blíží vaše číslo.
Někde se okénka zavírají průběžně, což je dobré, protože je stále naděje, že se rozsvítí vaše číslo u okénka, kde úřednice ještě na pauzu neodešla, nebo se právě vrátila. V případě, že na pauzu teprve čeká, je možné spatřovat u úřednice určitou nervozitu, která se může projevovat například tím, že vám vrátí váš formulář k přepracování. Někdy je lepší si počkat, jelikož ty co jsou už po pauze, jsou obvykle mnohem lépe naladěny.
Jinde, např. na registraci vozidel jsem zažil překvapení, když se z ničeho nic, zavřela všechna okénka najednou. Samozřejmě. Byla to moje chyba. Při té, pro mne, nucené půlhodinové pauze jsem to zjistil na ceduli s otvírací dobou umístěné na dveřích. Ano, vše bylo správně. Na dveřích skutečně byla uvedena přestávka a tak se s tím nedalo nic dělat. Počkal jsem si a dočkal se. No a navíc jak jsem již zmínil. Odpočaté úřednice jsou opravdu mnohem vstřícnější. Údaj, který jsem opomněl v jedné kolonce vypsat, dokonce ta milá paní sama doplnila. Dokonce mi poradila, co jsem tam měl napsat, abych to věděl pro příště. Nutno přiznat, že než to budu zase potřebovat, neboť se neživím přehlašováním vozidel a tudíž, než to budu zase potřebovat, tak to určitě zapomenu. Popravdě už teď nevím, co mi tam tehdy chybělo. Navíc je možné, že budou už úplně jiné formuláře.
Také se mi stalo, že jsem přišel na úřad vybavený automatem na lístečky s čísly, ale nikdo u okénka nebyl a tudíž jsem nesměle přistoupil rovnou k okénku, načež jsem byl vyzván, abych si vzal lístek s pořadím. Zmáčkl jsem tedy příslušné tlačítko a vyjel mi lísteček. Při pohledu na displej jsem se zaradoval. Bylo jasné, že musím akorát přijít na řadu. Věřím, že mnozí teď očekávají, co se přihodilo. Mohlo totiž na displej vyskočit číslo jiné číselné řady, nebo se okénko mohlo zavřít a obsluha jít na oběd, ale musím škodolibého čtenáře zklamat, neboť jsem byl tehdy sám překvapen. Na displeji se skutečně objevilo mé číslo. Samozřejmě u stejného okénka, ke kterému jsem před tím tak nesměle přistupoval. Věc byla tehdy vyřízena za pár vteřin. Úžasné. Bohužel ojedinělé.
Trochu záludnější systém pořadových lístků vymysleli na poště. Tam hra na odhad nabírá úplně jiný rozměr. Myslím, že autor této hry pro zákazníky, vymyslel skutečně důmyslné a propracované záludnosti, tak aby ztížil možnost odhadnout, jak dlouho se zde zdržíte. Je zde totiž na každou záležitost samostatná řada čísel. Přesto jednotlivé úřednice jakoby přeskakovali z jedné řady na druhou. Člověk by si myslel, že tento systém je náhodný, ale já jsem přesvědčený, že se jedná opravdu o důmyslnou hru, která má za úkol se vyhýbat vylosování čísla, které držím v ruce. Bohužel tento systém přeskakování opravdu velice ztěžuje odhad, kdy přijdete na řadu a tak se bojíme kamkoli odběhnout, abychom nepromeškali toužebně očekávaný okamžik, kdy se naše číslo objeví na displeji. Je to vždy velká radost.
Tak vidíte, jak na nás myslí. Dříve jsme tupě stáli frontu a teď rozeseti po celé hale, či místnosti, zvedáme oči k červeným číslům displeje s každým pípnutím. Mnohokrát se přesvědčujeme, že číslo na displeji ještě stále není to naše, které se stále snažíme zapamatovat. Přepočítáváme, kolik pořadí je ještě před námi a postupně přehodnocujeme náš odhad, kdy na nás konečně dojde. A nakonec, když na nás konečně dojde, tak vlastně prožíváme i pocit štěstí a malého vítězství i euforie. Není to vlastně báječné? Vždyť s každým malým vítězstvím je náš život zase veselejší.
