Útěk

Naposledy se rozhlídl kolem sebe. Jeho pokoj, jindy tak útulný a plný domácí pohody, se mu náhle proměnil před očima. Pod nánosy snad stoletého prachu se skrývaly předměty, kterých nikdy nepoužil. Knížky, které nikdy nečetl, jejichž vazby se rozpadaly pod tíhou času, jenž uplynul jejich vydání. Obrazy, jejichž plátno bylo pokrytý pavučinama tak hustýma, že přes ně kontury malby prosvítaly jen velmi nezřetelně. Stolek s jednou židlí a na něm na dřevěný vyřezávaný šachovnici rozházený šachový figurky, kterým chyběla bílá dáma. Podlaha posetá barevnýma kostičkama. Ležely tam ode dne, kdy už neměl trpělivost složit Rubikovu kostku a vší silou s ní mrskl o zeď.

To všechno si naposledy zpytavě prohlížel, jakoby se chtěl ujistit, že to jsou opravdu střepy jeho dosavadního života. Života, který hodlal v nejbližším okamžiku opustit a už se do něj nikdy nevrátit. Života, kterým šel volky nevolky bez jakýkoliv snahy ho někam smysluplně zaměřit. Života, kterým pohrdal, stejně jako pohrdal sám sebou, svým bezvýchodným blouděním.

Stál tam bez hnutí snad několik hodin, snad jen pár okamžiků. Útržky roztěkaných myšlenek se mu náhodně prolínaly hlavou. Přemejšlel o politických impotentech bez vůle prosadit svoje vize, pokud ovšem nějaký měli. O arogantních grázlech bez schopnosti dohodnout se ve prospěch země. O zkorumpovaných gaunerech, který jak bezzubý vypelichaný čokly drží v rukách mafiánský bossové, zbavujíce je jakékoliv možnosti státotvorného manévrování.

Rozjímal o Palachovi. O šílenci, kterýho zostuzenej národ po dvaceti letech mlčení povýšil na svýho hrdinu, aby ukonejšil výčitky svědomí za to, že jeho obět nezaplatil svojí krví prolitou v boji za svobodu. V boji za očištění od tý rudý verbeže, kterou se nechal buzerovat dlouhých čtyřicet let.

Vzpomínal na Havla. Člověka, kterej si udělal z pravdy a lásky hadrový panáky, za který se pak vydržel léta schovávat a celou tu dobu jen špatně maskoval svoji vlastní nenávist a slabost. Na jeho politikaření a zmatený poskakování po český politický scéně z místa na místo, až už vlastně neměl kam dál skočit. V této roli byl však pozoruhodně sám sebou a většina národa mu za tu komedii ještě tleskala.

Myslel na Paroubka. Na jeho nezkrotnou touhu po moci, jíž byl schopen obětovat prakticky cokoliv včetně svojí tváře, své cti, svého svědomí.

Nemohl vynechat ani Klause. Politika, který svojí nesmiřitelnou touhou podrobovat vše pouze svým měřítkům často rozděloval vše mantinely podél trajektorie, po níž procházel. Politika, tak profláklýho svojí arogancí a autoritativním přístupem, že ho lid buďto nesnášel, nebo uctíval jako ikonu. Lhostejný byl ale zřejmě jen málokomu.

Přemejšlel o všech tě dalších pohůncích a poskocích, kteří se v touze po sebeuplatnění na politický scéně prostě zařadili za jednu z vůdčích osobností, aby pak do omrzení omílali názory svých stranických leaderů.

Hlavou se mu honilo, že každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží a chtělo se mu blejt. Věděl, že tady už nebude ani den, ani hodinu. Rozhodně ne déle, než je třeba k tomu, aby si vybral ten správný vlak, lhostejno, kterým směrem bude odjíždět. Hlavně aby už byl odsud pryč. Věděl, že jinde je to nemlich to samý, ale tam za hranicema jeho rodný země mu to bylo jaksi putna. Odjížděl do ciziny, kde si lidé za svojí zemi zodpovídali sami, a jeho, jako cizince, nemuselo vůbec trápit, jak si to tam mocní mezi sebou pečou. Bude tam host a hostovi nepřísluší soudit nebo snad kritizovat domácnost hostitele.

Když konečně procitl ze svého přemítání, bylo už všechno jedno. Dveře svého bytu zabouchl jen tak na kouli a klíče pak před barákem zahodil do kanálu. Pokud by se snad jednou zase chtěl vrátit, prostě vykopne dveře.

Zhluboka se nadechl a vykročil vstříc neznámu. Dobrodružství, které sice může dopadnou všelijak, ale hlavně klidu v duši, nezatížené bordelem české politické scény. Adiós muchachos, see ya later!