O tom, že poslanci Parlamentu ČR svým odhlasováním
jednorázového ústavního zákona o zkrácení volební období tak učinili v přímém
rozporu s ústavou, nebylo pochyb už před pěti měsíci, kdy se o předčasných
volbách rozhodovalo. Člověka skoro až překvapuje, že se čekalo se zpochybněním
voleb až na ústavní stížnost solitéra české politiky Miloše Melčáka.
Ústava ČR jednoznačně stanovuje podmínky pro rozpuštění poslanecké sněmovny a následné vypsání předčasných voleb a parlament není oprávněn schvalovat zákony, které s ní nejsou v souladu.
Odstavec 1a), paragraf 72 zákona 182/1993 Sb. o Ústavním soudu pak jasně stanovuje, kdo je oprávněn podat ústavní stížnost. Je to fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Domnívám se, že fyzickými osobami, jejichž základní práva byla tímto protiústavním rozhodnutím porušena, jsme tentokrát my všichni, občané České republiky, neboť čím jiným je protiústavnost, než porušením práv občana?
Fyzickými osobami jsou dokonce i soudci Ústavního soudu, u kterých bych více než u kohokoliv jiného předpokládal, že při svých znalostech ústavního práva budou první, kdo vznese své námitky a jako svědomití občané podají ústavní stížnost.
Neozvali jsme se nikdo. Zřejmě máme kdesi hluboko v podvědomí zafixováno, že není radno pouštět se do křížku se státní mocí, a proto se muselo počkat na to, až se proti ústavně-protiústavnímu zákonu ozve se spravedlivým rozhořčením poslanec Melčák, o jehož skutečných důvodech k tomuto kroku můžeme jen spekulovat.
