O nutnosti reformovat volební právo potřetí

Ve svých předchozích dvou textech jsem zde v obavách o další směřování České republiky nastínil některé z možných příčin nárůstu preferencí politických stran od středu doleva a na samotném okraji vpravo politického spektra. Nutno podotknout, že mé úvahy vyplynuly z upřímného zděšení z chování zástupců výše zmíněných politických subjektů a odtud pak plynula moje zoufalá snaha podchytit jádro tohoto společenského nešvaru. Že na toto téma ve společnosti nevládne jednotný názor, mě upozornily velice rozporuplné reakce čtenářů, a proto bych se jím rád zabýval do třetice a naposledy.

V prvním článku jsem vyjádřil domněnku, že v souvislosti se stárnutím populace a přímé existenční závislosti penzistů na sociální politice státu zde hrozí reálné nebezpečí přímé úměry mezi zhoršující se finanční situací důchodců a volebními preferencemi levice slibující navyšování penzí.

K tomuto závěru jsem dospěl jednoduchou úvahou. Člověk přežívající na hranici životního minima, navíc člověk pokročilého věku, trpící frustrací z odcizení se společnosti a zároveň člověk (a v tom, prosím nehledejte neúctu ke stáří, pouze časem prověřený fakt) se stále se snižujícím prahem svých rozlišovacích schopností je zajisté velmi pravděpodobnou obětí předvolebních slibů typu třináctý důchod.

To, že plnění takových volebních slibů ve své podstatě znamená zadlužování generacích příštích, bude takového penzistu zajímat pouze málo nebo vůbec. On přeci celý život tvrdě pracoval a má právo na důstojné stáří.

Zde bych chtěl podotknout, že takový jedinec se nevyhnutelně stává člověkem obelhaným společenskou blamáží. Celý život pracovat není lidská zásluha, ale přirozenost pramenící z pudu sebezáchovy. Přesvědčení, že za celoživotní práci člověku nutně náleží komfort bezstarostné penze či vděk je tudíž mylné a zkreslené. Naopak, člověk by se na stáří měl umět uskrovnit, tak jak to již udělal bezpočet generací minulých.

To, že se v civilizované části světa posledních cca čtyřicet let vyskytuje archetyp penzisty šťastně si užívajícího výdobytků sociálního státu, pro mě není argumentem. Sociální stát, s principy fungování tak, jak ho známe, je v současné době na ústupu z jednoduchého důvodu, že je neufinancovatelný.

Kdo si bude chtít takto užívat i v budoucnu, nechť si založí penzijní připojištění a myslí na zadní kolečka již nyní. Čekání na důchodovou reformu se mu nemusí vyplatit vzhledem k faktu, že z obav o ztráty volebních preferencí jí ještě žádná polistopadová vláda nezačala ani projednávat. A to jsme teď rýpli do zakopaného psa. Který moci chtivý politik bude nabízet svým voličům volební program s tak negativním dopadem na podstatnou část svých potencionálních voličů?

Ve svém druhém článku jsem pod vlivem dalšího z politických excesů MUDr. Davida Ratha nazval jeho voliče a voliče jemu podobných lůzou. Mí spoluobčané mi prominou, ale kdo má potřebu volit pány Paroubka, Ratha či Bendy?

Jsou-li tito lidé lhostejní k dodržování zákonů této země takovým způsobem, že stačí zacinkat třiceti korunami regulačních poplatků a ČSSD s přehledem obsazuje krajské úřady po celé republice, co si mám o nich myslet?

Nacházejí-li se tito novodobí bídníci v tak zoufalé hmotné situaci, že nejsou schopní pochopit nutnost reformovat zdravotnictví a zamezit zneužívání lékařské péče dřív, než se dostane do vážných problémů, jsou tedy nutně ovlivnitelní populistickými sliby do takové míry, že to ohrožuje ekonomickou stabilitu státu, nemělo by být jejich právo na spolurozhodování zkráceno ve prospěch těch, kteří mají zájem na prosperitě?

Ano, nazval jsem své spoluobčany lůzou. Nazval jsem je tak s ohledem na praktiky lidí, kteří se díky jejich hlasům dostali do popředí ve státní správě a svoje mínění nezměním, dokud budou tito pánové svojí gangsterskou politikou hrubě porušovat a obcházet platné zákony této země. Tato politická lůza je pro mě pouze vizitkou svých voličů, a dokud někteří mí spoluobčané budou dávat přednost populismu před zodpovědností, nemá pro mě ani smysl, abych o změně své terminologie byť jen přemýšlel.

Závěrem bych rád odpověděl na jeden častý dotaz v diskuzích. Kdo a na jakém základě by rozhodoval o tom, kdo je způsobilý volebního práva? Osobně bych to viděl v principiální návratu ke kořenům volebního práva a určil bych míru zodpovědnosti každého z nás podle odvedených daní.

• 0 – X = 1 volební hlas

• X – Y = 2 volební hlasy

• Y a více = 3 volební hlasy

• Lidé se záznamem v trestním rejstříku by pak podle závažnosti svého trestného činu pozbyli volebního práva na stanovený počet let od posledního výkonu trestu.

Touto reformou volebního práva by se rozhodovací pravomoc přesunula rovnoměrněji mezi občany v závislosti na plnění svých povinností vůči státu.