O lidské bezohlednosti a důsledcích násilí páchaném na dětech

Ten večer jsem odcházel z práce na pokraji svých duševních sil. Nebyl k tomu žádný konkrétní důvod, prostě na mě všechno padlo a já se začal topit sám v sobě, ve svých vzpomínkách na nepovedené vztahy, na příčinu toho všeho..

V lehké depresi jsem nastoupil do autobusu a usednul na první prázdné místo, které jsem viděl. Slzy v očích jsem zamaskoval pohledem sklopeným hluboko k podlaze špinavé od tajícího nasoleného sněhu a zcela ponořen do svých chmurných myšlenek vypnul jsem okolní svět a přestal vnímat. Z mého pohroužení mě vytrhl až drzý a štiplavý tón ženského hlasu.

 "Tak mě snad pustíte sednout, néé..?" 

Zvedl jsem oči od podlahy a proti mě stála hezká žena, v každé ruce držela za ruku jedno ze svých dvojčat a rozzlobeným pohledem mi hleděla do očí. Za normálních okolností bych se zvedl a uvolnil jí místo, ale agresivita jejího pohledu a hněv v hlasu mě zcela paralyzovaly. Zůstal jsem sedět a nevěřícně na ni zíral.

 "Tak pustíte mě nebo ne?" zaútočila znova a já v tom měl okamžitě jasno.

 "Ne. Nepustím Vás, protože se neumíte chovat. Normální člověk by to řekl slušně a poprosil." odbyl jsem jí a považoval tím celou záležitost za vyřízenou. To jsem se ovšem hluboce zmýlil.

 "Tak dobrá," pokračovala už klidnějším, o to však arogantnějším tónem. "Byl byste tak laskavý a pustil mě, prosííím Vás, sednout?" 

"Ne, už je pozdě. Snad to příště zvládnete hned napoprvý." tón mého hlasu začal také chytat lehce arogantní nádech. 

"Snad vidíte, že mám dvě děti?" začala argumentovat svým společenským statutem matky. 

"To je Vaše věc," nedal jsem se odbýt. "Akorát tímhle chováním jdete svým dětem špatným příkladem. Já Vás sednout nepustím, rozuměno?" začal jsem v sobě cítit ony nepříjemné vibrace vzteku. 

"Jak myslíte.." odtušila a počala se rozhlížet po někom vhodném, který by jí na chvíli podržel její ratolesti, aby mě mohla ze sedačky dostat násilím, či mě alespoň se zadostiučiněním profackovat. Na štěstí na to už nedošlo. 

"Tam vzadu máte místo, paní." ozvala se spolucestující z davu a rozzlobená žena se přesunula na volné sedadlo o dvě řady dál. 

"Výborně," honí se mi hlavou. "Celej tehle cirkus, jenom kvůli tomu, že prostě musela sedět na první sedačce u dveří."  

Je mi trapně. Opět klopím zraky a pohledem provrtávám podlahu ve snaze uniknout pobaveným pohledům ostatních spolucestujících. Skoro až hrobové ticho v dopravním prostředku přeruší až vyčítavé hlásky dvojčat.

 "Pán je zlej, mamí. Zlej a hloupej. Proč tě ten pán nepustil sednout, mamí?" 

"Protože je to sobec." odvětí matka dvou dětí. "Nevychovanej sobec, kterýmu se jeho chování k druhým jednou vrátí. Třeba až bude starej a bude si potřebovat sednout v autobuse." ryje do mě prostřednictvím svých dětí a já už jí mám plný zuby. Výměna názorů v plném znění by zde byla na hranici citovatelnosti. Do debaty se zapojila i žena z davu, která k tématu z pozice genderové sounáležitosti měla samozřejmě taky co říct. Chce se mi řvát ještě hlasitěji, ale sklapnu. Tuhle partii jsem projel na plný čáře, a tak se užírám už jen zevnitř. 

Co o mě vlastně ta ženská ví..? Ví to, že jí chci zrovna touhle dobou skočit po krku a bez milosti jí uškrtit? Ví to, jak může reagovat člověk, kterého jiná, cizí žena v ranném dětství štvala proti vlastní matce, a řezala ho hlava ne hlava kvůli každé vhodné zámince bambusovým prutem, až měl kůži po celém těle posetou podlitinami a krvavými šrámy? Tuší, co to s lidskou duší udělá, když je člověk jako malé dítě vystaven sadistické zvůli, a jaké následky to má pro muže, když je oním tyranem žena? Má vůbec ponětí, jak moc psychický energie mě zrovna stojí, abych se zachoval alespoň relativně normálně a bez dalších zbytečných scén zůstal tiše sedět a nechal si od ní a jejích ratolestí kálet na hlavu? 

Neví a nemůže vědět, tak proč se sakra chová tak bezohledně a nepředloženě k lidem, který vůbec nezná? Vím, jsou tu ve společnosti zafixovaná jistá pravidla chování jednoho pohlaví vůči druhému, ale v první řadě jsme všichni lidé. Lidé různě formováni či deformováni svými životy a měli bychom vždy počítat s tím, že můžeme narazit na někoho, kdo našemu jednání rozumět nebude, protože toho prostě přes clonu svých osobnostních poruch nebude schopen. Nikdo nemá právo dožadovat se pouze na základě příslušnosti ke svému genderu úcty a úslužnosti od ostatních neomaleným způsobem a to jestli je to po dlouhém dni vynervovaná matka dvou dětí v tomto případě nehraje žádnou roli. 

Zaujat sám sebou jsem ani nepostřehl, kdy matka s dětmi opustila autobus. Paní z davu už taky konečně vystupuje. Než se otevřou dveře, ohlédne se za mnou a dlouze a zpytavě si mě prohlíží. 

"Ještě mi chcete něco povědět?" utrhuju se na ní nevrle. 

"Ono by to asi nemělo smysl." odpovídá rezignovaně a vystupuje z autobusu. 

"To máte pravdu, paní, to by opravdu nemělo..!" pokřikuju za ní otevřenými dveřmi a současně se stydím sám za sebe. 

Stydím se sám za sebe, ačkoliv stydět by se měli jiní. Jenže byl jsem to opět já, kdo podlehl sám sobě a nikdo z viníků mých traumat tu okolo není, jen samí nezúčastnění lidé jedoucí po dlouhém dni z práce domů. Lidé, kteří si na mě po dnešku mají právo ukázat jako na magora. Dal jsem jim k tomu dobrej důvod..