Být bláznem je úplně normální

Asi před půl rokem jsem četla knihu od německé autorky Evy Lohmannové Osm týdnů v blázinci. Jak už se dá odvodit od názvu, příběh se odehrává v blázinci, pokud upustíme od hovorové mluvy, tak přesněji na psychosomatické klinice. Mladá, ani ne třicetiletá hrdinka se tady ocitne s diagnózou deprese.

Po mnoha protrápených dnech a nocích, po hromadách probrečených kapesníků, po naprosto marném utěšování od přítele se jednoho dne zkrátka už definitivně zhroutila. Vypnula v práci počítač před koncem pracovní doby, odešla domů, lehla na pohovku a na všechno rezignovala. Ztratila veškerou životní chuť i elán.

Vystresovaní blízcí ji odvezli na psychosomatickou kliniku, kde se dva měsíce dostávala z nejhoršího. Antidepresiva a rozhovory s psychologem jí daly možnost nastartovat pochopení toho, co je špatně.

Ač se to v knize nepíše, celkem jednoduše se dá na Googlu zjistit, že nic z toho není vymyšlené, a že ve skutečnosti jde o přepracování deníkových zápisků samotné autorky. V osmi kapitolách tak líčí uvolněně, otevřeně i s humorem jednu etapu svého života a současně se nenuceným způsobem  zamýšlí nad tím, kdo je vlastně vůbec blázen.

Zavaleni předsudky se často domníváme, že je to zákonitě někdo, kdo nevnímá realitu, nezvládá svoje tělesné procesy a je naprosto někde jinde. Takoví bezesporu jsou, ale většina bláznů je úplně jiná. Jsme to my všichni. Buď už skuteční nebo zatím potencionální. Protože "zbláznit se" je opravdu hodně snadné.

Blázni jsou ti, které přepadla deprese, nezvládli náročné pracovní tempo, zdrtila je smrt blízkého člověka, rozvod či rozchod, mají obsedantně-kompulsivní poruchy, úzkosti atd. Je toho hodně a nikdy si nemůžeme být jisti, co z toho nám někdy v životě zkříží cestu.

Proč o tom píšu. Nedávná osobní zkušenost mi ukázala jak moc se na "blázinec" stále díváme skrz prsty. Jaké terno je to například na malé vesnici, kde se všichni znají, a taková zpráva se tam šíří rychlostí blesku. Jak se z vás ze dne na den stane takový malý "ufon". Všichni to vědí, analyzují proč, jak, co, a cítí se na výši jako ti lepší, kterým se nic takového nemůže stát.

Pokud se už v blázinci ocitnete, je vám mizerně, jste zranitelní a sami to vidíte podobně. Začít cítit se jako naprostá nula je hodně snadné. Jak se s tím srovná rodina, co na to blízcí přátelé? Vyvstává otázka, jak zařídit všechny praktické věci. Je to děs a hrůza, ale ... Ale postupně zjišťujete, že nikde jinde, než právě v blázinci, vám není momentálně tak dobře. Lidi tam vás totiž berou naprosto normálně, mají chuť si povídat, nesoudí vás, zasmějete se...

Najednou nemusíte nic řešit, odpadnou povinnosti, občas si popovídáte s psychologem a po malých kouscích vám začne docházet, co přispělo k tomu, že jste se dostali do takového stavu, v jakém jste. Na vlastní problémy ale není dobré myslet neustále, proto vás terapeuti zaměstnají během dne prací u koní, v keramické dílně, malováním, sem tam šoupnou nějaký znalostní kvíz, občas promítnou film nebo pustí relaxační hudbu. Ve volném čase se kouknete na televizi, vyluštíte křížovku, přečtete knihu, zajdete v areálu na kafe či zmrzlinu.

Že to vypadá jako dovolená? Ona to dovolená vlastně je, protože tělo i duše si potřebují odpočinout. A tak, jak píše i Eva Lohmannová ve své knize, blázinec je vlastně něco na způsob dětského tábora. Pro dospělé.

Až tímhle vším projdete a bude vám lépe, zjistíte, že být blázen je naprosto normální věc, žádné stigma. Když budete odcházet a loučit se všemi, s kterými jste tam prožili třeba právě ty dva měsíce, nevyhnete se slzám, ať jste muž nebo žena. Budete odcházet se zvláštním pocitem i příjemným sentimentem v nitru. Bylo tam totiž dobře...

Být bláznem není ostudou, posílí vás to a nasměruje na správnou cestu. Život bude zase hezký. Nesoudit, není proč ...

Osm týdnů v blázinci                                                                          

Eva Lohmannová

Vydalo nakladatelství Ikar