Mám bipolární poruchu, dříve maniodepresivní. Invalidní důchod I. stupně, musím pracovat, abych s důchodem mohla žít. Je to hrozné, vypořádat  se s tím, že do práce (jedu více než hodinu) musím dvakrát přestupovat, kdy trolejbusy jsou přeplněné, stát nemohu kvůli artróze v kolenou, byť mám rok do důchodu, ti hoši se nezdvihnou .Vysílena dorazím do práce a vím, že večer po odpolední se to bude opakovat, chápu, že i ti chlapci makali celou směnu, mají toho dost, ale já visím na klandru, nechci se něčeho domáhat, ani nikoho nepožádám, ale je mi fakt blbě.

Blázni se od lékařů v blázinci liší jen tím, že nemají klíče.