Jak mě vykořisťovali v Holiday Inn Norwich III.

„Vteck, další roomservis!“ volá na mě Lisa „to jsou ti hráči Newcastle United!“, přidává vzápětí. Zvedám oči v sloup. Už jsem dnes ráno měl tu čest. Je sobota, hotel plný hostů a do toho ještě tohle. RoomServis je služba „jídlo na pokoj“, k běžné ceně je připočítán poplatek tři libry. Takže číšník, který se s plným tácem trmácí přes celý hotel už nedostane nic. To je novinka, v rámci zkvalitnění služeb. Ještě před měsícem byla donáška zdarma, service tips dobrovolné. Každý se pral o to aby mohl jít s room servisem. Teď už chodím jen já a večer Jools.

Tomu kdo nečetl první dvě části, může si přečíst Část I. zde a Část II. zde.

První dnešní RS byl na pokoj č.241, tzn. ve druhém patře až na samém konci hotelu. Třetí patro už není, takže dál už se prostě jít nedá. Dveře mi otevírá nahý, vysoký a svalnatý černoch, jen s ručníkem kolem pasu. „Čau kámo, polož to na postel“. Ve dvouposteli druhý nahý černoch kouká na TV. „Čau kámo, jak se máš?“ zubí se na mě. Pokládám tác na postel a myslím si cosi o romantické snídani. No, každý jsme nějaký, napadá mě vzápětí. Procházím zpět kolem recepce. Recepční už na mě čeká „Vteck, prý jsi jim toho přinesl málo“. „Jak to, divím se? Chtěli cereálie, mléko a čaj. Nic jiného, koukni tady je bumážka s objednávkou“. Recepční se na mě mile usmívá „Nestačí jim prý jen JEDNA krabička, chtějí každý ČTYŘI krabičky (je to už předporcované po padesáti gramech) a litr mléka na osobu“. Bezva, musím se tam trmácet znovu a opět ani penny spropitného. Už byli aspoň oblečení a já netrpěl takovým komplexem při pohledu na jejich natrénované figury. Všichni hráči bydlí po dvou a spí na manželských postelích, zjišťuji později. Senzace se nekoná.

„Lisa, počkal bych, jestli se neozve ještě někdo a pak to vezmeme najednou, co ty na to?“ navrhuji a vyprávím jí o předchozím zážitku. Lisa valí oči a běží hned na recepci. „Naomi, kdo je ubytovaný na 241?“ ptá se recepční. „Charles N'Zogbia a Jean-Alain Boumsong, Newcastle United. Klub má pokoje od 226 do 241, ale Shearer a Owen nepřijeli, takže 230 a 231 jsou prázdné“ smutně kouká. „Miluju Owena, těšila jsem se na něj“. Prakticky v ten samý okamžik přicházejí další tři objednávky č. 228, 229, 230. Hned vedle sebe, asi se domluvili. Po předchozí zkušenosti dávám na tác několik džbánů s mlékem, čaje a Lisa za mnou běží s krabicí müsli. „Jesus, to je Steven Taylor“ málem se kácí Lisa. Mám zase komplex, tenhle maník má také asi tak metr devadesát a nad ručníkem místo břicha želví krunýř.

Vracíme se do restaurace. Jsem hrozně utahaný.V noci jsem spal čtyři hodiny a jsem opět na „place“. Práce v kuchyni sice není špatná, ale už bych se rád pohnul někam jinam. Mívám celé dopoledne volno a už pátý měsíc rozesílám C.V. na všechny strany, hledám práci v oboru. Rozesílám kolem deseti životopisů týdně a sbírám negativní odpovědi. To jsou ti slušnější, polovina se vůbec neobtěžuje odepsat. Mám už jich kolem padesáti a další utěšeně přibývají. Ztrácím sílu a ukončuji první fázi hledání kvalifikované práce. Je ještě zřejmě brzy.

Moje angličtina se výrazným způsobem zlepšuje a tak jsem domluvený s manažerem restaurace Johnem, že to zkusím u něj. Má to háček, šéfkuchař Shaun mě nechce uvolnit dokud nenalezne náhradu a „ranní ptáče“ Mark, místo kterého jsem nastoupil do restaurace, už smaží ranní snídaně. Mark se přesunuje z restaurace do kuchyně, dostane o 40 pencí na hodinu vyšší plat. Takže chodím do práce ráno od půl šesté, v šest otvírám restauraci. V sedm chodí do práce Restaurant Supervisor Lisa a Flora, v osm barman Francois a jeho žena Magali. Ranní směna mi končí v poledne a v 15:00 nástup do kuchyně. Z kuchyně se vypotácím kolem jedenácté a o půlnoci jsem doma. Usínám kolem jedné. Abych se dostal do práce včas, tak musím vstávat v 5:15. Takto to táhnu už pátý týden a jsem na pokraji vyčerpání.

Klub Newcastle United má na osmou zamluvený Yeoman Suite, což je největší salónek v Hotelu. Oficiálně pro 150 lidí, fyzicky už jsem tam viděl lidí přes 200. To když si ho pro své oslavy zajedná místní Filipínská komunita a pojídají tam celé pečené prase. To prase tam i grilují...

Yeoman suite je připravený a já se vracím do restaurace. Restaurací se mezitím valí hustý dým, nějaký host opět strčil do toasteru Malt loaf. Od té doby, co jsme nad toaster dali upozornění „Prosíme hosty, aby nevkládali Malt loaf do toasteru“, se to stává denně. Dřív se to stávalo jen asi jednou týdně. „Copak jsou to uplný debilové?“ nadává Lisa a snaží se vyšťourat zuhelnatělý kus tohoto zvláštního chlebo-perníku. Je to gumové, lepkavé a málokdo tomu přijde na chuť.

Je osm třicet a směrem od recepce se šíří hlahol. Hráči zahájili hromadný přesun na snídani a to nemůže ujít pozornosti čekajících fanoušků. Cvakají fotoaparáty, hráči se podepisují. Hostům padají brady, Lise a Naomi se podlamují kolena. Za ty fanoušky tak trochu mohu já. Když jsem ráno předchozí den zvedal na baru telefon (myslel jsem si že je to roomservis), tak se mě na druhém konci kdosi optal, jestli jsou u nás ubytováni hráči Newcastle. Bezelstně jsem odpověděl, že ano. Asi třicet minut na to dorazily k hotelu tři pruhované autobusy s fanoušky a ti poté obsadili všechny volné pokoje v hotelu. Od časného rána sedí v recepci a vyčkávají.

Do Yeoman suite jsem postupně nanosil celkem asi osmdesát balíčků müsli, přes dvacet litrů mléka, osmnáct kilogramů scrambled eggs (míchaná vejce se smetanou), osm kilogramů fazolí, patnáct balíků toastového chleba a osm litrů kávy. Neměli objednaný full english breakfast, asi by pak při utkání usnuli... Čaje si vyráběli sami na místě. V průměru tedy 600 gramů míchaných vajec, 300 gramů fazolí, půl balíku toastového chleba a dva a půl balíčku müsli na osobu. Bylo tam celkem 24 hráčů, dva trenéři a další asi čtyři lidé. Udal bych i několik piv a whisky, ale máme zakázáno servírovat alkohol před polednem. Trenéři si holt musí snížit nervozitu před zápasem až na stadionu :)

Příště o tom, jak se mi pracuje se šestnáctiletými dětmi, jak mají v Holiday Inn sraz američtí váleční hrdinové z 329 bombardovací perutě USAAF a jak kuchař zapomene uvařit přílohu pro 140 hostů.