Ta rodinka byla sympatická už na první pohled – mladý pár a miminko, plánovali, jak se zařídí.
"Ale, přece jenom, víte... kdyby to nebyl problém... my bychom ten byt potřebovali vybavený, dalo by se to nějak udělat?"
Rodina Druhých zapůsobila na mě i na Lenku (realitní kancelář jsme tentokrát raději vynechaly). Byt dostal moderní nábytek dynamických tvarů a Druzí se stali nájemníky.
Lenka odletěla zpátky za manželem a já jsem se za nějaký čas odstěhovala z Prahy.
Proti Druhým nemohl nikdo říct křivého slova – sousedi v domě si je pochvalovali, a když se Druzí náhodou opozdili s placením nájemného, dali vědět předem.Nájemné ostatně platili trochu nezvykle - někdy o trochu později, jindy celé měsíce dopředu – ale vždycky spolehlivě.
Idyla vydržela dva roky.
"Dobrý den, tady Druhá," ozvalo se ze sluchátka koncem minulého roku "jen bych vás chtěla poprosit o novou smlouvu, ona ta stará už končí."
Napsala jsem novou smlouvu a poslala ji na adresu Druhých. Paní Druhá mi obratem volala, že potřebuje u smlouvy jiné datum. A paragraf o trvalém pobytu.
Dokument jsem přepsala a čekala, až mi ho (podepsaný) paní Druhá pošle zpátky. A čekala jsem, a čekala. Taky na nájemné.
Když nic z očekávaného dlouho nepřicházelo, zatelefonovala jsem sama.
"Vy jste tu smlouvu nedostala?" podivil se telefon koncem března. "Já vám ji posílala už dávno, hned jak mi přišla... Jo, ten nájem! Vím, vím, právě se ho chystáme zaplatit, do příštího týdne to máte na účtě. Tu smlouvu teda pošlu znova, jo?"
A o měsíc později:
"Moc se omlouvám, ale víte, my ty papíry nemůžeme najít. Byla byste tak hodná a poslala nám je ještě jednou? ...Nájem ještě nepřišel? Že by? To je divné, posílali jsme ho už osmého... Asi se to někde zatoulalo, prověřím to v bance. A ten přeplatek z vyúčtování, ten jste nám už vracela? ... No ale tak je to ve smlouvě, že se přeplatek bude vracet na účet," byla veškerá žoviálnost z hlasu paní Druhé najednou ta tam.
Paní Druhá měla bohužel pravdu. Podle smlouvy nešlo přeplatek použít k úhradě jiných pohledávek.
Peníze jsem vrátila, a když jsem se koncem května znovu chystala urgovat dlužné nájemné, ozvala se mi paní Druhá sama.
Sdělila mi, že v Lenčině bytě ona ani její rodina nebydlí už od prosince. Museli se odstěhovat, protože můj přístup byl skandální: ani novou smlouvu jsem jim neposlala (v tom okamžiku paní Druhé nejspíš došlo, že smlouvu jsem posílala doporučeně a možná o tom mám doklad, takže se opravila) "teda poslala, ale pak jste ji jako nedostala, žejo," přeplatek záloh jsem vrátila pozdě a vůbec, v tom bytě se nedá žít.
"Tak mi řekněte, kdy a kde vám můžu předat klíče," otázala se paní Druhá tónem šéfové, která právě na hodinu vyhazuje opilého zaměstnance.
Chtěla jsem se ještě ujistit o tušeném: "A kdy zaplatíte to nájemné?"
Paní Druhá nezklamala: "Jaké nájemné? Přece jsem vám jasně řekla, že od prosince už tam nebydlíme. Za loňský rok jsme vám už všechno zaplatili."
"Víte co, tak o tom si snad radši promluvte s paní majitelkou," doporučila jsem jí.
"Já s ní nemám o čem mluvit. Byt máte uklizený a jestli si ty klíče nepřevezmete, hodíme vám je tam do schránky a basta," štěkla na mě paní Druhá a zavěsila. Hodinu nato už její číslo nefungovalo.
Když jsem o týden později - před svědky, jak velí nájemní smlouva – otevřela ten nepředaný byt, překvapil mě pohled na olezlou kuchyňskou lavici a otrhanou a prosezenou sedací soupravu, které by byla ozdobou každého smetiště a které Druzí v Lenčině bytě "zapomněli". Původní nábytek, byť otlučený a zašpiněný, sice zůstal na svém místě, ale dovedně naaranžované ulámané nohy kuchyňských židlí i polámané rošty postelí, omotané lepící páskou a narafičené pod matrací na první spánkuchtivou oběť, jej činily zdraví nebezpečným.
Ze stolu v kuchyni na mě v průvanu zamávala nastražená – taktéž "zapomenutá" – nezaplacená březnová faktura za plyn ve výši zhruba šest tisíc korun (splatno v dubnu) a pod ní další, z května, v podobné výši, za vodu.
Při započítání kauce mi vychází, že Druzí nechali své bydlení dotovat částkou zhruba 45.000 Kč. A předpokládám, že trvalé bydliště si nechali přehlásit do Lenčina bytu, takže případné soudní obsílky jim stejně budou chodit tam.
Podala jsem inzerát "hledá se nájemník".
Můj statečný choť se nabídl, že byt po Druhých vymaluje (proč mají všichni nutkání vrtat do zárubní? Po Prvních jsem celé dveře musela tmelit, ale, pravda, První udělali díry i do obkladaček. Ale co proboha věšeli na zárubně Druzí, že do nich museli vrtat po celém obvodu?), koupil sádru, barvy a dal se do díla.
Za pár dnů mi volal rozčilený zástupce nájemníků domu, kde má Lenka svůj byt. Prý jsme neohlásili změnu nájemníků: ten slušný pár s dítětem je pryč a místo něho se v prostorách domu potlouká jakýsi podezřelý mouřenín. :)
Foto: http://freedigitalphotos.net
Související článek: Jak se vyhnout placení nájemného
Článek poprvé uveřejněn v roce 2008 na stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz
