Evropa a polygamie

Ještě před devatenácti lety uznávala Francie legitimitu polygamních manželství. Každý dělník z ciziny s sebou mohl přivést své manželky se statutem rodinných příslušníků; v důsledku toho se dnes na území Francouzské republiky nachází téměř půl milionu lidí žijících v polygamních domácnostech.

.

Francouzská vláda zůstávala po celá desetiletí hluchá k upozorňování organizací afrických imigrantů, že evropské podmínky znemožňují polygamním rodinám zdravé fungování.

"V Africe máme dost místa. Každá žena má svůj dům nebo přinejmenším pokoj, svou postel. Tady jsou muž, jeho tři manželky a deset dětí namačkáni v jednom třípokojovém bytě. Manželky se u muže střídají - v Africe by se žena s manželem nikdy nemilovala v posteli, kde on spává s jinou – slyšíš všechno. Vidíš, jak se manžel chová k ostatním, zvlášť k té nejoblíbenější, většinou nejmladší. Všichni se cítí špatně, přicházejí problémy, hádky."

Ve stísněných podmínkách někdy dochází i k násilí mezi manželkami, ženy si vybíjejí zlost na nevlastních dětech.

 "Mít víc manželek je problém," přiznává pan Diarra, stavební dělník z Mali, který žije v centru Paříže se dvěma manželkami a devíti dětmi a chystá se přivézt si třetí ženu. "Stojí to spoustu peněz, všechny nákupy musím dělat sám, abych měl přehled a manželky se hádají. Ale nemůžu mít jenom jednu; i můj otec měl víc manželek. A pak, co kdyby jedna žena onemocněla? Kdo by se o mě staral? Samotná manželka si taky moc dovoluje. Když je jich víc, soutěží mezi sebou a chovají se k muži slušně. Když jsou moc protivné, řeknu jim, že si přivedu další ženu," svěřuje se pan Diarra. Jeho plat je přitom téměř zdvojnásoben sociální podporou od státu.

 Velké rodiny nejsou problém jen samy pro sebe. Ve čtvrti St.Denis přidělilo město byt šestičlenné mauretánské rodině. Po několika měsících muselo, po stížnostech okolních nájemníků, už třicetičlennou(!) rodinu přemístit.

V době, kdy Francie pod záminkou umožnění normálního rodinného života zahraničním dělníkům tolerovala polygamii, si mnoho mužů nejen dovezlo stávající manželky; vydávali se domů, aby si pořizovali další a další ženy.

Většina mužů má obavy ze sňatku s dámami, které už v zahraničí pobývají, nebo s cizinkami: "jsou tvrdohlavé, nezdvořilé, můžou opustit muže i s dětmi." Proto si pánové obyčejně hledají manželky v době, kdy jsou na dovolené v domovské zemi. Manželky, které jsou pokud možno negramotné a nehovoří francouzsky ani anglicky, aby nehrozilo, že se v nové zemi "zkazí".

Ty jsou po příjezdu do nové vlasti úplně izolované – ztrácejí kontakt s domovem, ale v tom novém zdomácnět nemůžou. Některé z nich po celá léta nepoznají, co je za hranicemi čtvrti, ve které bydlí.

 "Ze dne na den ti manžel přivede další manželku a řekne ti, že se budete dělit o kuchyň, o koupelnu, o něj. Prostě ti oznámí, ´dneska se žením.´Ona je u tebe doma a dělá všechno, co děláš ty. Je těhotná, rodí děti. Na manžela máte pořadí, ale on se o tebe už nestará – spí s tebou jen minutu dvě, aby se uspokojil. Můžeš dělat cokoli – nepomůže to."

Paní Odine se jednoho dne vrátila z práce, a našla v obývacím pokoji cizí ženu, kterou jí její manžel, Ghaňan, představil jako svou novou manželku. "Nemůžu žít s tou ženskou v jednom bytě," protestovala, "máme tu jen dva pokoje!" Manžel se ohradil, že může mít i čtyři ženy, a ona se s tím smířila.

 Muži se uchylují i k ponižujícím trikům: používají peníze svých manželek, aby se doma znovu oženili, nebo dokonce nechají svou novou ženu (bez vědomí té původní) přicestovat do Francie na doklady první manželky.

Jenže někdy si to ženy nenechají líbit, jako třeba manželky jistého Senegalce, žijícího nedaleko letiště Charlese de Gaulla: když se na dovolené oženil počtvrté, spojily se jeho tři životní partnerky v Paříži – rozzlobené tím, že muž použil jejich vlastní peníze, aby zaplatil věno a velkou svatbu s "tou další" - a pohrozily mu, že pokud tu čtvrtou přiveze s sebou, odejdou od něj.

Další muž, ženatý se Španělkou, Libanonkou a Senegalkou, se pokusil vnést do své rodiny klasický polygamní řád a oznámil manželkám, že se u nich bude střídat. Libanonka a Španělka ale takové uspořádání odmítly.

Zato guinejská obchodnice si stěžuje: "Jsme otrokyně mužů. Když protestuješ, manžel tě uhodí, a když zavoláš policii, rozvede se s tebou a celé okolí se na tebe dívá skrz prsty. I mně se to stalo: manžel si na dovolené v Africe vzal další ženu. Oni nikdy nic neřeknou, až pak z ničeho nic jednou odpoledne uslyšíš ´OK, tvoje spolumanželka přijede dneska večer.´."

 V roce 1993 Francie přestala vydávat dlouhodobá povolení k pobytu osobám žijícím v polygamních svazcích a dnes přistupuje k opačnému extrému: snaží se rodiny s více manželkami rozbít. Nové postupy měly údajně za úkol zlepšit postavení žen žijících v takovém manželství, ale ve skutečnosti uvrhly mnoho z nich do ilegality a ještě víc ztížily možnost integrace. Sociální pracovníci motivují druhé, třetí nebo čtvrté manželky, aby od svých mužů odešly a rozvedly se. Jedině tak můžou získat desetileté povolení k pobytu. Tato taktika má ale malý úspěch: od pěti set sledovaných polygamních mužů v Cergy se odstěhovalo pouze 81 manželek a jen 24 jich přikročilo k tak extrémnímu kroku, jakým je rozvod.

V Senegalu, kde v polygynních svazcích žije téměř polovina žen, se při uzavírání manželství muž musí závazně vyjádřit, zda jeho manželství bude monogamní, případně s omezením (méně než čtyři manželky), nebo zda si ponechává možnost mít plný počet žen. Pokud muž zvolí monogamii a po čase se přece jen znovu ožení, může na něj první manželka podat trestní oznámí a muž bude odsouzen až ke třem letům vězení. V praxi ale k takovému opatření sahá málokterá oklamaná manželka... a zvlášť, když na podvod přijde až v zahraničí.

Sally z Pobřeží Slonoviny nevěděla, že její muž už jednu manželku ve Spojených státech má. Když na to po příletu přišla, bylo už pozdě. Mnželský pár ji donutil, aby v rodině fungovala jako služka; neuměla anglicky, a manžel jí kladl na srdce "nic neříkej. Kdyby ses někde prozradila, moje žena tě nechá deportovat a já půjdu do vězení."

Muslimští duchovní v Evropě i v USA se často setkávají s tím, že ti, kdo se pokoušejí uzavřít náboženský sňatek, už jsou nejméně jednou ženatí. "Přicházejí za mnou s manželkami a já jim říkám, že ženy i muži mají v manželství svá práva, " vypráví Daisy Khan, která se zabývá předmanželským poradenstvím pro muslimy. "Říkám ženám, že se může stát, že si jejich muž jednou přivede další manželku. On obyčejně protestuje ´to bych nikdy neudělal!´´Dobře,´ já na to, ´takže to tak můžeme napsat do svatební smlouvy?´."

Neznamená to, že by každé polygamní manželství bylo nešťastné. Mnoho žen ve Francii odmítá opustit své polygamní manžely a otce svých dětí, protože je - podle vlastních slov - milují.

Rozvedená Palestinka Múna žije v USA. Z prvního manželství má šest dětí a je ráda, že se mohla provdat podruhé, i když za už ženatého muže: "Jako rozvedená jsem byla občankou druhé třídy. Ale když mám teď manžela, můžu jít, kam chci, nikdo mě nepomlouvá. První manželka se samozřejmě nejdřív zlobila, ale pak si zvykla."

U nás je v souvislosti se svazky, v angličtině nazývanými "polyamorous", nejznámější MUDr. Leoš Středa a jeho asijské milostnice.

.

.K tématu též:

 
Nepovedené svatby
Bojovnice za mnohoženství
Když si muž najde jinou
Manželství je válka
Když muže, tak ženatého
Dobře utajené svatby

http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F01E1D91139F935A15752C0A960958260&sec=&spon=&pagewanted=1

http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=90857818

http://www.nytimes.com/2007/03/23/nyregion/23polygamy.html?pagewanted=2&_r=1

.

 
..
.
Článek podobného znění byl publikován v roce 2009 na stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz