Prométheus

Vzbudil se. Chvíli jen tak mžoural proti světlu a pak začal očima pátrat kolem sebe. V pokoji nebylo moc věcí. Dvě postele, dvě židle, stolek, na něm bílá porcelánová konvice s čajem a dvě skleničky.

Nepoznával to. „Kde jsem?“ Mihla se mu hlavou otázka. Po ní však z mlhy v jeho paměti začaly vystupovat neúplné vzpomínky. Hned první scéna, která se mu vyjevila, byla zlá. Vygradovala ostrým bodnutím do paže. „Já s tím nesouhlasím, slyšíte mě? Musím se vrátit do práce, okamžitě mě pusťte!“ Zahlédl bílý rukáv a pak ucítil štípající bodnutí jehly. Stihl sotva několik nádechů a přišel tvrdý konec.

Překvapila ho rychlost, jakou se to stalo. Bylo to skoro jako ztráta vědomí. Teď se ale pomalu vracel zpět. Nevěděl kde je, ani kolik je hodin. Ještě pořád mu to nedávalo žádný smysl. Po chvíli přišel další záblesk. Souběžně s ním si s hrůzou uvědomil, že se ještě stále nemůže pohnout. Vůbec, ani rukama, ani nohama! Avšak další vzpomínky z několika předchozích vteřin před injekcí, které se vynořily z jeho paměti, ho krok po kroku přibližovaly pravdě. S hrůzou se mu promítaly další scény boje a marného vzdoru. „Pusťte mě, sakra pusťte mě. Nemáte právo mě tu držet!“ Tu se mu vyjevily i postavy dvou policistů, kteří stáli v pokoji. Zavolaly je zřejmě sestry. „Nedrž mě takhle ty hajzle, nemačkej mě, vídíš že nic nedělám. Koukej se na ty fízli, ty jsou úplně v klidu!“ Před očima si znovu promítal, jak ho bratři poutali na lůžko a policisté vše pozorovali. Ruce měli založené a jen se dívali. Vypadali skoro jako dva zbožní ministranti při mši někde v kostele. Bylo to ponižující. V tu chvíli mu došlo, že vlastně prohrál. Všechno.

Ten výsledek byl najednou tak jasný a nemohl na něm už nic změnit. Od okamžiku, kdy se vzbudil a ležel v jiném pokoji, měl pocit, jako by vstal z mrtvých. Byl ale stále upoután. Hlavou se mu honily černé myšlenky. „Příjdu nejspíš o práci, možná i o přátele. Roky se budu snažit a nejpíš ani nedosáhnu tam, odkud teď padám“ Přes to všechno stále nepřicházela lítost a do očí se mu nedraly slzy. Žádné pokání, ani rozhřešení. Celá tahle mše byla falešná a odpuštění se nekoná.

Nehybně dlouhé vteřiny zíral před sebe. Pak minuty. Tupě, pořád dál a dál zíral do stropu. Nakonec už ani nevěděl, jak dlouho takhle bezvládně leží. Ztrácel veškerou naději i vůli. Byl tou situací paralyzován. Někde v té hloubce marnosti a beznaděje se však něco stalo. Nejdřív si to vůbec neuvědomoval. Po nějaké době už ale cítil, že je čímsi stále víc a víc obklopován. Nechápal, co to je. V čem tkví ten rozdíl. Ale bylo to všude. Srozumitelné i bez odpovědí na každou další otázku. Stávalo se to jakýmsi druhem symbiózy a smíru.

V pokoji se objevila sestra, stála nad ním a na něco se ho ptala. V tu chvíli už ale byl daleko, odtržen. Vyběhla z pokoje ven a křičela: „On nemluví, neraguje“. Z dálky jí ještě slyšel, ale dál a dál se propadal do své nicoty. Klesal dlouho a hluboko. Hluběji, než kdykoliv před tím. Nad jeho lůžkem se znovu objevili zelení bratři. Tentokrát ho odpoutali a bez známek násilí přeložili na vozík. Vezli ho chvatně. Nad hlavou se mu míhala stropní světla chodeb a propojovacích tunelů. Dovezli ho do menšího sálu ke zvláštně vyhlížejícímu přístroji. Ruce toho stroje vypadaly jako chapadla. Ta chapadla mu obejmula hlavu. Na chvíli měl pocit, že do něj ten přístroj vidí. Cítil jeho chlad a taky jak se on, přestože je stroj, znatelně chvěje. Z ničeho nic se však chapadla nad ním na chvilku ustrnula. Snad se rozmýšlel, chvíli dýchal s ním, ale pak se ale stroj ponořil do temných hlubin jeho hlavy. A někde tam, u samého dna bezbřehé nicoty, ho našel.

Probudil se. Chvíli jen tak mžoural proti světlu a pak začal očima pátrat kolem sebe. V pokoji nebylo moc věcí. Dvě postele, dvě židle, stolek, na něm bílá porcelánová konvice s čajem a dvě skleničky. Tentokrát to ale byl jeho pokoj.