Gól, který jsem nikdy neviděl.

Stáli jsme zrovna ve frontě, na jejímž konci nás čekal malý plastový kalíšek a v něm, na samém dně, obvyklá dávka našich cukrátek.

Vedle v místnosti, která by se dala klidně nazvat obývákem a do které se pohodlně usadilo i deset lidí, právě běžel v televizi hokej. Myslel jsem si, že tam nikdo není, přestože zrovna hráli naši. Všichni přeci tou dobou poctivě stojíme u sesterny na výdej léků, ale mýlil jsem se. Nejdřív jsem od vedle uslyšel řev reportérů, který byl podkreslený burácejícím jásotem stadionu a pak, pak to přišlo. Vlastně... přišla. Z obýváku od televize, pomalým, velmi pomalým krokem, vešla do haly malá stříbrnovlasá stařenka. Byla okouzlující jako vždy, ale tentokrát jsme měli možnost jí vidět úplně jinak. Stalo se to nejspíš z té upřímné a velké radosti, ale my jsme v tom okamžiku všichni oněměli.

  Chodívala tu mezi námi mlčky celé dny po chodbách s vousatým stařečkem. Pravidelně jí navštěvoval a galantně vodil. Oba byli plní klidu a snad i míru, který se s věkem v jejich duších zabydlel. Jenže teď tu stála před námi úplně sama a byla tak nečekaně, tak realisticky, zcela nahá. To ticho, které se rozhostilo, bylo hluboké a trvalo opravdu dlouho. Ale ona se stále tak krásně usmívala, jako by se nic nestalo. Žádný stud, jen prostá radost. Její šarm byl  stále s ní, dokonce i v této chvíli. Měla ho pořád v těch očích a ve tváři. Byla to nevšední chvíle.

  Necítil jsem se pobouřen, ale přiznávám, že takhle starou ženu, jsem nahou doposud nikdy neviděl. "Tak to je teda gól" povídám "Ty krávo, to musel bejt Jágr", odpověděl Marek, který stál v řadě vedle mě. Po těchto našich slovech se probraly i sestry a milé stařenky se ujaly. Při odchodu na pokoj jsme slyšeli její jediné slovo, které k tomu řekla: "Gól".

  Když si na ní po těch letech vzpomenu, někde uvnitř se usměju. A dodnes si říkám, že to byl asi ten nejlepší Jardův gól, který jsem kdy... neviděl.