Mikráč

Dopsal jsem další povídku, která je ze sbírky "Chlápek od vedle". Tak jako ta předchozí, je i tato svobodnou autorskou fikcí, která však neváhá koketovat s dávno minulou realitou.

Tak už jsme jsme kousek od Kutný Hory, máš to? Ptám se ho. Jasně, na to on. Tak ukaž! Zastav někde, povídá. Našel jsem při výjezdu z lesa odpočívadlo u silnice a zastavil. Pánové jsou to ty mikráče, pronesl významně Kubánec. A jsou silný, stačí prej půlka. V tu chvíli se vzádu za námi opět mohutně roztlemil Jirka. I když on se vlastně ještě nepřestal tlemit od toho posledního brka. Musíme to rozříznout, vzals tu žiletku? Kubánec věděl, do čeho jde a věděl, co je potřeba pochystat. Puč mi kazetu, nebo krabičku od kazety! Podal jsem mu jí a on vytáhl malej sakl. V něm byly úplně na dně dvě takový malý černý kuličky.

Vypadaly skoro jako zrnka máku, ale spíš takový těhotný zrnka máku, byly větší a tlustší. Ty vole to je ňák málo ne? Jsou to "dably", povídá mi, buď bez obav. Teď je opatrně přepůlím tou žiletkou. Z palubního kazeťáku valilo brutální vykošťovací techno. Celou cestu hrálo, takže chvilka ticha, která by se teď dramaturgicky opravdu hodila, nastat ani nemohla. Nicméně jsme při tom ani nedutali. Dokonce i Jirka se přestal na chvilku tlemit. Kurvá, je to tvdrý, nejde to.. Bojím se aby se to nerozlítlo po autě. No ještě to tak, jeli jsme na akci a věděli jsme, že to tam bude zvěřinec. Nechtěli jsme tam moc "vyčnívat". Ukaž! Povídám mu. Pekelně jsem se soustředil, dvouma prstama držel mikráč po stranách a velkou silou soustředěnou na jeho střed se snažil z něj udělat něco jako dvě půlky pomeranče. Najednou to povolilo. Na kazetě sice nebyly dva úplně stejný kousky, ale hlavně že byly dva. Uvnitř je to kurva světlý, povídám. To je nosič, kolem něj to je obalený. Kubánec věděl asi fakt všechno. S Jirkou jsme každej sežrali svou půlku pomeranče, já samozřejmě tu větší. Kubánec sežral celej a jeli jsme dál. Je to kyselý, ale má to tu správnou chuť. To by mohlo fungovat povídám. Jen škoda, že je toho tak málo. Buď bez obav, ušklíbnul se na mě Kubánec. 

Asi za pět minut jsme byli v cíli, na parkovišti. Dali jsme jedno brko, hlavně pro Jirku, aby s ním byla ta správná prdel. Do sálu jsme nakráčeli ještě s poměrně velkým přehledem. Celkem dost lidí, kultůrák takovej prostě. Pěkně hráli, měli jsme techno v té době všichni opravdu hodně rádi. Udělal jsem pár fotek a na chvilku jsem si sednul. Kluci šli okukovat roštěnky a hledat další kámoše. Po stranách byly balkóny a pod nima byla spousta volných židlí. Nejspíš jsem si unavenej po cestě i klimbnul. Věděl jsem, že to nejlepší nebude hned a že není kam spěchat. Mohlo to trvat, půl hodiny, hodinu, netuším.

Probraly mě opravdu hodně zvláštní zvuky. U techna ale člověk nikdy nepozná, jestli to opravdu tak mělo bejt. Jestli to, co slyší, není jen přebuzenej aparát vyjetýho dýdžeje. Zkrátka mě to ani moc nepřekvapilo.  Jenže do toho, z ničeho nic, najednou...  "Mrkev, ještěrka, jitrnice..." Fakt jsem se leknul v mžiku jsem zpozorněl a rozhlídnul se kolem sebe. Slyšel jsem to naprosto čistě a zřetelně. Muselo to bejt úplně u mýho ucha, jenže nikde nikdo... Nastřežil jsem sluch, jestli to snad nebylo ze sálu. Když v tom... "Cililink, čůrat, veverka, pekáč..." Ve vteřině mi přejel mráz po zádech. Otočil jsem se a podíval za sebe. Zase nic... Ty vole co to bylo...? Hlavní problém však byl, že tím to nekončilo. Přicházely další a další série slov odnikud. Slov o kterých jsem nevěděl, kdo je říká a nedokázal určit ani směr okdud přicházejí. "Kukuřice, paráda, kalhotky, vodovod..." Během vteřiny tři čtyři slova, pauza.... a další... a další... Jako by to po mě někdo střílel v dávkách. Ta slova šla s pekelnou kadencí po sobě. Marně jsem se snažil zjistit, co se děje. Polila mě vlna horka a potu. Rozhlížel jsem se po několika lidech co seděli kolem mě. Samozřejmě, že si mě už všimli, jenže jsem u nich zbytečně hledal v jejich tváři byť sebemenší reakci na ty nesmyslné vodopády nesouvisejících slov. Po několika dalších minutách jsem pochopil krutou pravdu. Připustil jsem si, že to opravdu slyším jenom já.

Přes veškerou snahu jsem vůbec ničemu z toho nerozumněl. Řazení slov nedávalo naprosto žádný smysl ani význam. Byly to šílené sekvence náhodně generované v mém mozku, které nejspíš řídil sám ON. MC Ďábel... Uvědomil jsem si, že je to hodně v prdeli. A ten hajzl to do mě navíc solil pořád dál a dál. Neexistovala před tím žádná obrana. Dokonce jsem z hrůzou zjistil, že sám nemůžu ani promluvit. Nedokázal jsem prostě ani přerušit tok těch "cizích" slov, které mi pořád v tom zběsilém tempu rytmicky zaplavovaly mysl. Jakoukoliv snahu vytvořit v hlavě nějakou větu, mi Ďábel kazil svými dalšími a dalšími řetězci slov. Rezignoval jsem. Věděl jsem, že s ním bojovat ani nemůžu. Zůstal jsem sedět. V uších mi zněla těžko definovatelná směs fázově pokřiveveného a zukově zmutovaného techna. Veškeré ladění bylo úplně v háji. Nefungovaly dokonce ani harmonie. Všechno hrálo neuvěřitelně falešně. A přitom všichni ostatní kolem mě na to tak vesele a spokojeně křepčili... A do téhle temné verze, která zněla jakoby paralelně z jiné dimenze, jsem stále slyšel ten šílený a neúprosný diktát MC Ďábla, který to zrovna dneska večír pekelně rozjel v mé hlavě. Myslel jsem, že to už nikdy neskončí.

Najednou se předemnou objevil Jirka. Prostě stál a tlemil se mi blbec, ale bylo to v tu chvíli moc dobře. Hledal mě. Byl jsem rád, že mě našlo právě tohle hovado. Vůbec nevím za jak dlouho to bylo. A vzhledem k tomu, že jsem nemluvil, klukům došlo, že si to asi moc neužívám.  Odešli jsme ven a dali jsme brko. Brko co zahání ďábla. V autě to po několika minutách přešlo. Ještě párkrát mi naposledy zablekotal, pár svých skvělých rýmů a nakonec z mý hlavy na pár let zmizel.  Zpátky jsem radši neřídil a kazeťák v autě na moji žádost celou cestu mlčel. Vzpomínám si jen, že jsem se na něj pořád díval a pozoroval jeho divoce poblikávající červené diody. Ďábel dohasínal...