Kalhotky

V září loňského roku jsem sepsal takovou první opradvu mikropovídku, nebo scénu. Tak, jako už sepisuju kousky do sbírky autorské poezie s názvem "Samý nuly", jsem se rozhodl, že soubor povídek bude mít název "Chlápek od vedle"

Potkal jí snad po měsíci na rohu rušné ulice, přímo proti hospodě. Na sobě měla jen malá černá ramínka, snad až příliš vyzývavá. Šli proti sobě. Už, už to vypadalo, že se jen tak minou a snad ani nepozdraví, přestože bylo jasné, že o sobě oba dobře věděli. Udělal to schválně. Na poslední chvíli před ní nakročil stranou tak, že se jeho noha z čista jasna ocitla přímo mezi jejími stehny. Lekla se a hlasitě se nadechla, ale nevykřikla. Podívala se mu zblízka do očí a čekala, co bude dál. Ahoj kotě, povídá on. Nazdar, vydechla, zacláníš mi, div jsem do tebe nenarazila, na to ona. O to mi šlo, pousmál se. Chtěl jsem tě překvapit. Abych tě nepřekvapila já, povídá mu. A jakpak asi holčičko? Najednou se ale šibalsky pousmála a někde zdola se ozval syčivý zvuk. Ty čubko, vykřikl a uskočil, pochcalas mi nohu! Už zase neměla kalhotky… Rozesmála se nahlas přes celou ulici. Jen se z toho neposer šampóne! Smála se a pak se otočila a šla dál svojí cestou.