Nedávno mě kamarád přesvědčil o tom, že by bylo dobré sepsat to. Nakonec jsem pochopil, že se ani já nechci vzdát tak nevšedních vzpomínek. Nerad bych, aby je čas rozfoukal z mé paměti.
Ráno, tak jako každej den, přišel do kuřárny Jarda, v hokejovým dresu. Na první pohled jsme viděli, že to není ten samej „Jarda Jágr“, jako včera. Nebyl nám ani schopnej pustit obvyklou písničku na mobilu. Nemohli jsme mít nic, z čeho by čouhal, nebo šel vytáhnout třeba drát, abychom si to z té krásy okolo nehodili. Ale Jarda měl Nokii, takovou malou mrdku, a v ní pár desítek písniček. Byly to sračky, ale atmosféru to v té totálně zahulené, prosklené kukani, vždycky udělalo.
Všichni jsme byli tenkrát mimo. Na rozdíl od Jardy jsme ale uměli říct celkem logicky znějící větu. Něco jako „kámo, dej mi ještě jedno cígo, já ti to pak vrátím“. Byla to blbost, kouřit další a další cíga, ale uklidňovalo nás to. Hulit byla jedna z mála věcí, kterou jsme tam mohli dělat podle svýho gusta a samozřejmně podle zásob kuřiva. Byl to obřad, ceremoniál. Pak přišel ajťák. Dodnes nechápu proč si každej den ráno přišel mezi nás vykouřit tu cigaretu. Možná, aby se z toho nezbláznil. Udělal si tam někde svou práci a pak se přišel mezi nás podívat. Zapálil si a v duchu si říkal „tak takhle hochu dopadnout nesmíš“. Dokouřil, a aniž by řekl slovo, byl fuč. Za dvě minuty.
Jarda Jágr nebyl nikdy schopen řadit slova ve správném pořadí za sebou a často se mu do vět dostaly i vyložený nesmysly. Nám se ale většinou podařilo pochopit, co chce říct. Měli jsme ho rádi. Bylo super mít kámoše o kterým víš, že je ještě víc v píči, než ty sám. Jenže ten den najednou nebyl Jarda schopnej vyslovit ani jedno blbý slovo a navíc byl hustej a protivnej. Ten stav se v průběhu dne zhoršoval. Odpoledne, když ho odváželi jinam, jsme ho s Markem vedli po chodbě a přitom přesvědčovali, že to tam bude mnohem lepší hotel, než tady. Držel jsem ho v podpaží, byl zpocenej, hořel a v koutku rozpraskaných úst měl bílou pěnu. Od nás se vést ještě nechal, zřízenci se ho už báli. Byl to konec Jardy a jeho diskoték. Byli jsme v prdeli.
.
