Lví královna

Jednoho dne se narodilo ve stepi malé lvíče a jeho rodiče odešli, neznámo kam. Ani nevědělo jak, dostalo se lodí do vnitrozemí. Našel je známý cestovatel a tak se rázem ocitlo na druhém konci světa.

Jak rostlo, ptalo se samo sebe, kým vlastně je.

Bylo jiné, než všechna ostatní zvířátka a nemohlo se poznat. Ani nikdo z ostatních kamarádů nevěděl, kdo že vlastně lvíče může být.

Pozorovalo zajíce, ježky, srnky, laně, ale nikdo nebyl dost podobný.

Chtělo si hrát s ostatními, ale jednou nemělo dost rychlé a malé nožky, podruhé bodlinky na zádech a potřetí nebylo tak ladné, jako srnka s laňkou.

Trošku posmutnělo, jak teď bude žít dál.

Jednoho dne se ocitlo samo v lese, podívalo se do studánky a uvidělo svůj obraz.

Byla to krásná a silná lví královna.  Ale ještě pořád o tom nevěděla.

To je zvláštní, pomyslela si, takové zvířátko jsem ještě nikde nepotkala.

A jak rychle rostu, jé, já asi budu ženská, zasmála se.

„To si piš, že jsi ženská, a ne jen tak ledajaká," ozval se pronikavý hlas ze studánky.

„Vždyť se na sebe pořádně podívej a přestaň se konečně srovnávat s ostatními.

Každý je přece krásný svým způsobem.

A teď běž zpátky do světa a vzpomeň si, jaký tady máš úkol. 

Vždyť jsi Lví královna.“

„Královna? A komu budu vládnout?", zeptala se opatrně zvučného hlasu.

„Nejdřív sama sobě a pak se k tobě přidají ostatní“.

„Aha, to asi nebude úplně jednoduché“, zamyslela se naše lvice.

„To nikdo neříká, že bude“, ozvalo se znovu ze studánky i z lesa.

„Ale ty to zvládneš, protože jsi odvážná bojovnice".

Lví královna tiše stála u studánky ještě dlouho po té, co uslyšela ten hlas. Zdál se jí tak známý a důvěrný, až ji zabolelo u srdce.

Byla vděčná za ta slova a hrdá, kým je. Od té doby už nikdy nezápasila s ostatními.

Každý je tu sám za sebe, vyprávěla zvířátkům a najednou si vzpomněla, co všechno jim měla říci.

A oni poslouchali a každý den přibývalo stále více a více bytostí, které byly vděčné, za to kým jsou.

V lese místo boje nastala spolupráce a každému se od té chvíle skvěle dařilo.