Jednoho dne se narodilo ve stepi malé lvíče a jeho rodiče odešli, neznámo kam. Ani nevědělo jak, dostalo se lodí do vnitrozemí. Našel je známý cestovatel a tak se rázem ocitlo na druhém konci světa.
Jak rostlo, ptalo se samo sebe, kým vlastně je.
Bylo jiné, než všechna ostatní zvířátka a nemohlo se poznat. Ani nikdo z ostatních kamarádů nevěděl, kdo že vlastně lvíče může být.
Pozorovalo zajíce, ježky, srnky, laně, ale nikdo nebyl dost podobný.
Chtělo si hrát s ostatními, ale jednou nemělo dost rychlé a malé nožky, podruhé bodlinky na zádech a potřetí nebylo tak ladné, jako srnka s laňkou.
Trošku posmutnělo, jak teď bude žít dál.
Jednoho dne se ocitlo samo v lese, podívalo se do studánky a uvidělo svůj obraz.
Byla to krásná a silná lví královna. Ale ještě pořád o tom nevěděla.
To je zvláštní, pomyslela si, takové zvířátko jsem ještě nikde nepotkala.
A jak rychle rostu, jé, já asi budu ženská, zasmála se.
„To si piš, že jsi ženská, a ne jen tak ledajaká," ozval se pronikavý hlas ze studánky.
„Vždyť se na sebe pořádně podívej a přestaň se konečně srovnávat s ostatními.
Každý je přece krásný svým způsobem.
A teď běž zpátky do světa a vzpomeň si, jaký tady máš úkol.
Vždyť jsi Lví královna.“
„Královna? A komu budu vládnout?", zeptala se opatrně zvučného hlasu.
„Nejdřív sama sobě a pak se k tobě přidají ostatní“.
„Aha, to asi nebude úplně jednoduché“, zamyslela se naše lvice.
„To nikdo neříká, že bude“, ozvalo se znovu ze studánky i z lesa.
„Ale ty to zvládneš, protože jsi odvážná bojovnice".
Lví královna tiše stála u studánky ještě dlouho po té, co uslyšela ten hlas. Zdál se jí tak známý a důvěrný, až ji zabolelo u srdce.
Byla vděčná za ta slova a hrdá, kým je. Od té doby už nikdy nezápasila s ostatními.
Každý je tu sám za sebe, vyprávěla zvířátkům a najednou si vzpomněla, co všechno jim měla říci.
A oni poslouchali a každý den přibývalo stále více a více bytostí, které byly vděčné, za to kým jsou.
V lese místo boje nastala spolupráce a každému se od té chvíle skvěle dařilo.
