Dva usmrkanci na pískovišti, rvou se o jeden kyblík a každý si zastává svoji pravdu. Konfliktní vztah USA a Ruska. Tradičně jako vždy se přetahují o to, kdo má pravdu a kdo má právo býti „světovým policajtem.“
Lidé se nemění. A vlády už vůbec ne. Člověk by řekl, že po více než 40. letech studené války pochopíme, že násilí a zastrašování nic nezmůže. Omyl. Lidská blbost kvete stále a jiné to nebude. Jsme odsouzeni býti vždy ve středu konfliktu mezi Bílým domem a Kremlem.
Člověk ani neví, na jakou stranu barikády se má postavit. Amerika a Rusko. Dvě velmoci, co určují chod světa, nám každým dnem dávají znát jen to, že se chovají jak dvě rozvášněné děti, co sami neví, co chtějí. Házejí na sebe špínu a pomlouvají se. A my? My stojíme ve středu dění a „žereme“ jim to.
Nemůžeme se jednou konečně postavit sami za sebe a stát se „nezávislými?“ Jsme sice v EU, ale stejně. Máme svou legitimní vládu a ta by měla mít svůj vlastní názor a ne jen ten, který se po ní vyžaduje. Čechy, tehdy ještě jako součást Československa byly ve svých začátcích tou nejlepší demokracií v Evropě a možná i na světě. Tak mi tedy vysvětlete, kde se stala chyba? Na komunisty ji neházejme. Sami jsme si je tehdy zvolili.
Jedni mají Ukrajinu, druzí svůj Irák a Afganistán. Obě děti mají kalhoty špinavé krví mnoha národů. Do historie nebudu zalézat, to bych musel psát celou knihu. Oba národy mají své špatné, ale i kladné body. Na to, kterých je více si musíš udělat svůj vlastní názor čtenáři sám. Já pouze reflektuji.
Ať tak nebo tak, jsme a vždycky budeme loutkou jedné velmoci. Jsme jen roboti bez mozku, kteří jdou s tím, kdo více platí a umí lépe chlácholit. Naše obvyklá národní tradice. Co „frčí“ to musíme mít. I když pozor! Stále je u nás chvála bohu ještě dost lidí, kteří se nebojí postavit za svou věc a svůj názor.
Můj názor? V hlavě mám z toho všeho takový guláš, že si raději v klidu počkám, až se to všechno samo vyvine. Otázka je ovšem, kam vlastně směřujeme? Máme se začít bát?
