Běžný nedělní nákup. Každý to zná. Vždycky doma chybí pár drobností, které ten den zpříjemní. Procházím obchodem a je zde jako po živelné katastrofě. Nikde ani noha. Lidé by se tu dali spočítat na rukou. Jak je to možné? Aha, je konec měsíce a všechny dávky a podpory jsou už dávno rozdané….
Ano, už je to tak. Podle návštěvnosti obchodů se dá dokonale poznat, kdy co bylo. Když je plno, tak víte, kdo bral výplaty, důchody, dávky…Evidentně většina národa neumí hospodařit. U těch, kteří si poctivě vydělávají, to chápu. Mají na to nárok. Ale u těch, kteří nás stát jen ždímají?
Jsme asi jediná země, kde se vyplatí nepracovat. Nikdo vás nehoní, jednou za měsíc se jdete ukázat na úřad práce, ledabyle si prohlédnete nabídky prací s tím, že si to tedy promyslíte a následně máte pokoj. Kde to jsme? Jsou dvě skupiny nezaměstnaných. Jedni po práci touží a neustále ji hledají a ti druzí, kterým práce smrdí tak, že ji nikdy dělat nebudou. Životní poslání: Zahřívač gauče u televize.
Takhle to tady bohužel vypadá. Ne, že by nebyla práce, kdo chce práci, tak si ji vždy najde. Tito lidé jsou prostě jen „vyžírky," co se rády cpou na cizí účel. „Na co pracovat, když na mě může makat jiný.“ Aby bylo jasno, nekritizuji zde žádnou menšinu (ani ji nemusím jmenovat). Práce „neschopní“ jsou ve všech skupinách. Nechutenství k práci se touto zemí šíří jako mor. Co je na tom nejhorší? Státu je to evidentně jedno.
Kdyby bylo po mě, tak bych dal každému, kdo hledá práci rok. Rok k dobru, během něhož by dostával dávky v nezaměstnanosti, a pokud by za danou dobu žádnou práci nenašel, tak bych mu ji prostě přiřadil. Měl jsi možnost výběru, tak teď neremcej.
Sny a iluze přátelé. To se u nás nikdy nestane. S naší legislativou, kdy si lidi bez práce hýčkáme doma a platíme je z daní ostatních….Pouhá fikce. Ale co. Nač si kazit nervy a rozčilovat se. Máme poslední den v týdnu a tak užívejme. Bez rozdílu.
