Dnes je tomu 70. let od konce Druhé světové války. Lidé si na pietních akcích připomínají miliónové oběti, které byly způsobeny touto nesmyslnou válkou. Otázkou však zůstává: Poučili jsme se z našich chyb?
Já říkám, že ne. Kdyby ano, tak by ve světě žádné násilí ani války už nikdy nebyly. Už právě v roce 45 mnozí tvrdili, že podobný konflikt už nikdy nebude. Lidé jsou přeci inteligentní stvoření a ta se ze svých chyb vždycky poučí. Mlácení prázdné slámy. Křehký mír skončil, nastala Studená válka, a pak už to jelo jako na drátkách. Korea, Vietnam, Afganistán. Jen strohý příklad míst, kde se bojovalo. Lokálních konfliktů bych mohl jmenovat desítky. Jediné pozitivum toho všeho je, že se nikdy nekonal plánovaný celosvětový konflikt.
Ale abych správně uchopil celou podstatu článku. Nejde mi zde o táhlou lekci z dějepisu, jde mi o to, jak jsme jako lidé naivní. Neustále hledáme záminky vyvolávat konflikty, které ač si to vlastně neuvědomujeme, mohou jednou vést ke světové záhubě. Proč? Co člověka vlastně tak láká po násilí? Je to nějaký zvrácený pud nadřazenosti? Ziskuchtivost? Specifikovat no nejde. Člověk byl očividně stvořen k boji.
A války pokračují. Aktuálně se řeší boje na Ukrajině. Jedni stojí za Ukrajinou, druzí dávají pravdu Rusku. Názor je na vás. Hlavním problémem je však fakt, že tato „lokální anexe“ hrozí převtělením v ještě větší zlo. Může přijít den, kdy se slovní kopaná převtělí v jeden velký problém a to v konflikt západu s východem. Jeden velký bratr za mořem, druhý na Uralu. Ruský medvěd a americký orel. Kdyby se ti dva do sebe pustili, tak je s námi veta.
Ve Druhé světové válce zemřelo přes 60 miliónů lidí. Kdyby se měl konat celosvětový konflikt dnes, ztráty by byly totální. Stejné riziko jako za právě zmiňované Studené války. Nikdy nevíte, kdo dříve zmáčkne knoflík.
A proto lide dobrý, nezapomínejte na jedno. Násilí plodí jenom násilí. Vzpomínejme s pietou na všechny, kteří se konce války nedožili, a doufejme, že my, ani naši potomci jednou, nebudeme muset pokládat stejné oběti.
