Řada z nás si poslední dny pokládá otázku, zda-li je možné, v případě konfliktu na Ukrajině počítat s tím, že by naše vojsko šlo v rámci svazků NATO do akce. Máme se toho bát?
Možnost konfliktu s Ruskem v řadě z nás zacloumala s psychikou. Jedni se bojí, druzí to mají za provokaci. Realitou je, ale fakt, že i Česká republika jakožto člen NATO musí počítat s tím, že se to týká i nás. Máme se tedy bát?
Naši vojáci již zažili řadu misí. Jugoslávie, Irák, Afghánistán, Mali. Všude si naši kluci vedli řádně a v duchu tradic naší armády. Nejsme národ Švejků. V případě, že problémy na východě vyústili ve válečný konflikt máme před sebou mimořádně náročný úkol.
Šli bychom do první linie? Nevěřím tomu. Chtě nechtě, pochybuji, že naše armády fyzicky na Ukrajinu odjela. Důvod? Nejel by tam žádný voják NATO. Už jen následující dny ukazují, že v případě války mi budeme ti, co budou hodní bratři, kteří budou zásobovat, nakupovat, dotovat, ale do opravdového konfliktu nezasáhneme. NATO má s armádou mnohem jasnější plány.
Tím místem, kde by pravděpodobně AČR skončila by bylo Pobaltí. Již řadu se v rámci spolupráce podílíme na jeho ostraze a ze strategického důvodu jsou země jako Litva, Lotyšsko a Estonsko nyní na prvním místě, takže ano, skončili bychom tam, zatímco v sousedním Polsku by se rozmístili svazky větších armád typu Německa, USA a Velké Británie.
Jsme v NATO a naší povinností je bránit slabší proti tyranii. Materiálně, ale i fyzicky. Sám za sebe doufám, že nebudeme svědky nového válečného konfliktu a bude klid. Doufejme v to. Pokud ale k něčemu dojde, tak nás čeká jen nejistota. A pro ty rýpaly: Včera mě pobavil článek o tom, jak se lidé smějí Německu za poslání přileb na Ukrajinu. Dámy a pánové, když vám kolem hlavy létá šrapnel, tak se sice modlíte k mamince, ale to, co vás nejvíce zajímá je právě ta přilba, co chcete mít na hlavě. Nezlehčujme pomoc Ukrajině. Nikdy nevíme, kdy sami takovou pomoc budeme potřebovat.
