Tak když je dneska ten vzpomínkový den, tak jsem si taky zavzpomínala. Od té zvláštní příhody uplynulo už 30 let a moje spolužačky mi ji připomenou pokaždé, když se setkáme. Měl to být krásný večer, protože jsme získali náhodou lístky na Divadlo na provázku, což se rovnalo v té době skoro zázraku, neboť představení s Bolkem Polívkou a Jirkou Pechou řečeným Pecou v nejvyšším patře brněnského Domu umění byla vždy dlouho předem vyprodána.
Bolek Polívka před 30ti letyarchiv filmu Kalamita
Tenkrát hráli cestovatele kolem světa, už nevím přesně, jak se ta hra jmenovala. Naše místa byla sice úplně vzadu, ale to vlastně vůbec nebylo důležité, protože ti dva hrdinové cestovali kolem sálu a svá stanoviště měnili podle toho, na které světové straně byli zrovna „na cestě“. Když byli na severním pólu, sedli si hned za mými zády. A jak byli zvyklí improvizovat, chtěli vyjádřit pohodu, a tak si najednou Bolek dal svoji dlouhou nohu na moje pravé rameno. Diváky to rozesmálo, tak Pecha nelenil a dal si svoji nohu na moje druhé rameno. Stala jsem se tak vlastně taky herečkou a docela jsem si to užívala a taky se smála, i když bylo nepohodlné mít židli natočenou dopředu a zároveň se otáčet na herce dozadu. Představte si délku Bolkových nohou a ještě tu okolnost, že jsem měla brýle. Přesto v okamžiku, kdy si Pecha zapaloval doutník, se stalo něco tak málo pravděpodobného, že mi kousek žhavé hlavičky sirky odletěl přímo do mého otevřeného oka za brýlemi. To mi došlo hned, jakmile jsem ucítila strašně silné pálení v pravém oku. Oko okamžitě začalo značně slzet.
Herci sice pokračovali v dialogu, ale bylo cítit jejich rozpaky z toho, že brečím. Nemohli vědět pravou příčinu, tak je napadlo, že jsem se urazila, a raději si nohy z mých ramenou sundali. Později „odcestovali“ zase na západ a já jsem musela vydržet do konce hry, aniž bych cokoliv viděla, vnímala jsem jen tu šílenou bolest. V závěru mě kamarádky poloslepou pomohly vyvést ze sálu na konci davu. U východu už čekali Bolek s Pecou, myslím, že měli i nějakou kytku, kterou narychlo sehnali, aby se mi omluvili. Když jsem jim vysvětlila, že mi jejich nohy vůbec nevadily, ale že brečím bolestí, kterou mi nechtěně způsobili, snad mi ani nevěřili, možná, že si mysleli, že jsem si to vymyslela, abych nebyla považovaná za poseru. Bylo to totiž šíleně nepravděpodobné.
Kousek od Domu umění byla noční lékařská pohotovost, tam mi oko zakapali, namazali a zalepili na týden, ale bolestivá černá skvrnka na rohovce zmizela až za měsíc. Když se mě lékař ptal, jak se mi to stalo, nejspíš mi vůbec nevěřil.
A to se mi stává do dneška. Například když jsem vypovídala na policii, jak mi najelo auto na záda při jízdě na běžkách, měla jsem strach, že mě zavřou za klamání úředního činitele. Jak se u nás říká, mám prostě v životě pech, a tenkrát jsem ho měla s Pechou.
