Za každou osamocenou vráskou na čele se skrývá životní příběh…

V poslední době si všímám více očí starých lidí, vidím samotu, bezmocnost a bohužel i aroganci a bezcitnost naší úžasné společnosti…..Malé zamyšlení ....

Stál pan farář za pultem a nesl řeč o zesnulé, síň byla skoro prázdná, tak jako jeho řeč. Proč je tam tak prázdno, však měla dvě děti, které milovala, dala jim dobré vychování, brečela za ně, bojovala. Když jí odešel manžel, zůstala zcela sama. Světem kráčela, jak mohla, doufala v to, že se děti jednou objeví ve dveřích. Bohužel oba synové zapomněli, že tam někde na druhém konci světa je ona, která je milovala, i když by nemusela ….

Stařeček odešel v tichosti, svůj majetek věnoval tomu klukovi od vedle, který za ním chodil, sekal mu dřevo, opravoval, i když nebyl moc zručný. Povídal si s ním hodiny o tom, co v životě prožil a naslouchal jeho bolestem a strachu ze samoty. Proč stařeček zůstal sám? Protože nechtěl jít do domova důchodců a dům neprodal, chtěl dožít tam, kde se narodil. Děti se ozvaly až po jeho smrti a vyhrožují tomu klukovi od vedle, který měl stařečka rád, protože si vážil jeho moudrosti….

Každá ta jedna vráska na čele značí, že si ten člověk mnoho prožil, že někomu dal lásku a svůj život věnoval svým dětem. Možná je čas tu lásku vracet a pochopit, že starý člověk není na obtíž, že potřebuje důstojně odejít a chce být milován! Každý z nás jednou bude mít taky ty vrásky….

Toto není paušalizace, každý starý člověk není sám, možná ani nemá děti, ale to nemění nic na tom, že většina si tu lásku zaslouží….