Letní povídka pro Víkend MF DNES...
Téma letní povídka je asi dost široký pojem, pro mě osobně je letní povídka něco, co si vezmete sebou na chatu nebo dovolenou a s chutí se začtete. Nebudu psát o letní lásce, snažil jsem se napsat něco, co zaujme a trochu ukáže něco nového...
Psal se rok 1940 aněmecké Luftwaffe podnikalo čím dál častěji nálety na cíle ve Velké Británii, Hitler si dal za cíl zničit všechno a tím zlomit i ten poslední odpor v Evropě.
„Schovejte se, letí sem,“ vykřiknul otec. Jeho slova varovala ostatní, že se blíží německé letouny, ze strachem jsem se zeptal: „Kdy to už skonči?“ Otec ze smutnýma očima řekl: „Víš Franto, až tu nebude co zničit.“ Můj odpor k němcům byl tak obrovský, ničili naše domovy, zabíjeli nevinné lidi a nikdo nevěděl, jestli je někdo dokáže zastavit.
Bydleli jsme v krajní části Londýna, válka postihla snad všechny domy v okolí, nebyla rodina, která by někoho neztratila, snaha Hitlera zlomit lidi, ale měla opačný efekt, všichni se nějak semkli, drželi spolu a čelili smrti a hladu společně.
Dnes mi je 20 let, strašné pomyšlení, že jsem je ztratil. „Tati, mami“, vykřikl jsem do trosek, strašné ticho, začal jsem přehrabovat trosky, po dlouhých hodinách jsem je našel, oba byli mrtvý, poblíž matky jsem našel šátek, bylo na mě moje jméno, asi můj dárek k narozeninám, chytil jsem ho do rukou a strašně se rozkřičel, vzali mi všechno, rodinu, domov, nevěděl jsem kam jít, rodiče jsem pohřbil do hromadné hrobu, bylo už tolik mrtvých, že to jinak nešlo, moje bolest se měnila v silnou nenávist vůči těm sviním co mi zabili rodiče!
„Vstávat vy líné kůže,“ ozvalo se. Náš velitel nám připravil opravdu krásný budíček, nastoupil jsem do výcviku na pilota, hnala mě chuť sestřelit každé německé letadlo, které uvidím. Ve výcviku nás bylo málo, hodně tu bylo lidí z Československa, Polska, z Británie nás bylo velmi málo. „Odkud jsi“? zeptal se mě velitel. „Pocházím z Londýna pane,“ odpověděl jsem. „Dobře, dobře, moc domácích tu nemáme,“ vykřikl na mě.
Výcvik probíhal velmi rychle, učili jsme se létat na letounech typu Hawker Hurricane, oproti německým Messerschmitty Bf 109, to byly pomalejší stroje a jejich výzbroj taky zaostávala za stíhači nepřátel. Jedinou naší výhodou v boji bylo, že jsme chránili svoji vlast. Za dobu výcviku jsme vytvořili docela dobrou partu, výcvik skončil a by jsme byli rozděleni, já, Jakub a John jsme byli přiděleni 131. peruti, byli to ostří hoši a docela jsem se bál, jak mezi ně zapadneme. Naším úkolem bylo chránit vzdušný prostor v Londýně a jeho okolí.
„Letí, letí, vstávejte!!!“ ozvalo se táborem, nálet byl tady, rychle do letadel a do akce, nebudu Vám říkat, že jsem měl neuvěřitelný strach, výcvik nás měl sice na vše připravit, ale moc jsem tomu nevěřil, nasedl jsem do kokpitu a za chvíli byl ve vzduchu, drželi jsme se ve formaci po 4 letounech, na kraji byl náš velitel kapitán Rogers, já byl vedle něj, Jakub a John byli po mé levém křídle. „Takže hoši, držte se pěkně spolu, nenechte se rozdělit, pěkně těm německým prasatům ukážeme čí je to tohle zem“ ozvalo se ve vysílačce. Začali jsme stoupat, nebe bylo krásně modré, najednou jsem je uviděl, vynořily se z mraků, 4 bombardéry a 4 stíhačky, stíhačky se okamžitě odpojili a střemhlav začal klesat k nám. „Rozdělte se na dvojce hoši, nenechte se sestřelit“ zakřičel kapitán do vysílačky. Já a kapitán jsme letěli napravo, Jakub a John se vydali nalevo, německé stíhačky se také rozdělili. Ihned jak nás měli na dostřel začali v salvách střílet, jen těsně minuly mé levé křídlo. Kapitánovo letedlo se najednou nahnulo doleva a snažilo se němcům dostat za ocas, v tom se vyřítila z mraků další stíhačka a přímou salvou zasáhla kapitánovo letedla. „Kapitána,kapitáne,“ křičel jsem do vysílačky. Znělo jen ticho a jeho letoun klesal velmi rychle k zemi. Celý zpocený jsem zmatkoval, nechtěl jsem umřít, co mám dělat, jsou tu 3 německé letouny , kapitán je mrtvý a po Jakubovi a Johnovi ani stopy.
„Přemýšlej!“ říkal jsem si v duchu. Stíhačka, která zasáhla kapitána se zjevila přímo přede mnou. Začal uhýbat napravo,nalevo, pořád se točil jako kyvadlo, nemohl jsem ho trefit, „v klidu, to zvládneš“, vypálil jsem salvu a zasáhl ho přímo do pravého křídla, letoun se řítil k zemi. „Tady to máš ty…“, křičel jsem. Najednou se z hora ozvala salva, byly to další naše letouny, zasáhli oba němce. Spadl mi velký kámen ze srdce, teď ještě ty bombardéry, zatáhl jsem za knipl a vyletěl vzhůru, uviděl jsem je, hned jsem se jednomu pověsil za ocas a sundal ho, pak druhého. Dva stíhači, kteří mi zachránili život začali pronásledovat zbylé bombardéry, oba úspěšně sestřelili. Za hodinu jsem přistál na základně a podal hlášení, kapitán mrtev, Jakub a John nezvěstní, tahle válka stála život až moc dobrých lidí, kdy to peklo konečně skonči?
Německé nálety se stupňovaly, letadel bylo málo a pilotů ještě méně, ve snaze ochromit naši obranyschopnost byly nálety na letiště velmi časté, mnohdy jsme nedostali šanci ani vzlétnout a bránit se. Byly to 4 měsíce co jsem byl v aktivní službě, za tu dobu jsem sestřelil 10 německých letadel. Přiznám se, že ta nenávist vůči Němcům pořád přetrvávala, občas jsem si vzpomněl na rodiče, jak leží v troskách, taky jsem vzpomínal na mnoho mých kamarádů, radši jsem se přestal přátelit se všemi, koho jsem poznal, ten padl v boji nebo byl nezvěstný.
Často se v noci budím a vidím obličeje těch, kteří zemřeli, dokonce vidím i zkrvavené kokpity nepřátel, přes čirou nenávist, kterou k nim cítím, mám určitý pocit viny. Asi nedokážu žít s tím, že někoho zabíjím.
V poslední bitvě jsme ztratili přes 50% mužů i letadel, velitel nevydržel tak velký tlak a prostřelil si hlavu služební zbraní, mám pocit, že se taky hroutím, 15 nepřátel jsem dostal, ale pořád nemůžu spát. Děsí mě co se ze mě stalo.
Dneska byl největší nálet na Londýn, který jsme úspěšně odrazili, z 200 letounů nepřátel se nevrátila ani třetina, ale zaplatili jsme za své vítězství vysokou daň ze 150 našich letadel se vrátilo pouze 80, i já jsem měl namále, dostal jsem zásah do pravého křídla, ze štěstím jsem přistál, tak blízko smrti jsem ještě nikdy nebyl. Za jeden a půl roku aktivní služby jsem sestřelil 17 německých letadel. „Hlaste se v mé kanceláři za 5 minut“, zakřičel velitel. „Takže Františku, právě mi došla pošta z velitelství,byl jsi povýšen na velitele letky, z okamžitou platností se připojíte ke svým krajanům ve 310. čs. stíhací peruťi, hodně štěstí hochu.“ Asi netušíte co se mi v hlavě honilo, 310 peruť byla složena ze samých krajanů, cítil jsem určitou hrdost, ale i strach ze selhání.
Dny v nové letce plynuly, německé nálety už byly častější než déšť, hodinu za hodinou kobercové bombardování, ve snaze zničit vše, přijde mi, že Němci už ani neměli určité cíle, prostě to házeli všude, školy, nemocnice, obranné postavení protileteckých děl. „Pohyb,“ zakřičel jsem, už jsou zase tady. Jako nový velitel jsem měl za úkol dohlédnout, aby všechno proběhlo v pořádku, letadla natankována, munice doplněna, „hodně štěstí hoši“. Vzlétli jsme k akci 22. července 1943 ve 20hodin, let v noci, byl jiný než za světla, člověk se musel co nejvíce spoléhat na přístroje, což mu na sebedůvěře nepřipadalo, letěli jsme ve formaci 8 letadel. „Vypněte světla hoši, ať nás nevidí,“ oznámil jsem do vysílačky. Německé bombardéry nešly vidět, bylo moc zataženo a měsíc byl skryt, najednou se ozvala známá ozvěna a pískání: „Bum, bum“, padaly bomby jedna za druhou. Zoufale jsem se díval, jestli uvidím nějaké letadla, všude jen zvuk bomb a čirá tma. „Támhle“, zakřičel jeden z letců, měsíc vystoupil a osvítil oblohu. Uviděl jsem asi 15 bombardérů, tentokrát bez doprovodu. „Jdeme za nimi hoši,“ zahlásil jsem do vysílačky. Vystoupali jsme na úroveň jejich letu a začali střílet, trefil jsem jednoho. „Nééééééééé,“ křičel jsem, zasáhlo mě jedno z našich letadel. Začal mi hořet motor, v kabině bylo nesnesitelné horko, snažil jsem se otevřít kokpit, ale nešlo, řítil jsem se k zemi a hlavou se mi promítal život, rodiče, kamarádi.
František Janecký padl 22. července 1943 při obraně Londýna, nešťastnou náhodou ho sestřelil člen jeho vlastní letky, za svou službu sestřelil 19 nepřátelských letadel, i kvůli takovým lidem nikdy nebyla Velká Británie dobyta a Německo bylo poraženo.
Tato povídka je čistě smyšlený příběh, s určitými odchylkami v datech i místech. Tento příběh má ukázat reálnou odvahu našich letců, na které často zapomínáme.
531 příslušníků československého letectva zaplatilo životem za službu, sestřelili nebo poškodili přes 351 nepřátelských letadel.
