Vzpomínky starého fotra

Jsou země, kde demonstrace patří k folklóru. My jsme zrušili procesí, poutě skomírají, lidové veselice taktéž, tak aspoň něco. Bohužel hrozí problémy. Netušené.

Mládež je vždycky progresívní a energická. To je dobré. Bohužel své činy nekoriguje zkušeností. A to je špatné. Pro všechny.

Pochody svazáků s transparenty v dobách Staveb mládeže a budování vlasti znám pouze z dokumentů. Následovaly demonstrace na podporu Kuby a proti americké agresi, potom se mladí angažovali za lidskou tvář, posléze proti okupaci sovětské, následně podpořili normalizaci. Konečně mohutně ovlivnili sametovou revoluci a teď tu logicky máme další krok. Mladí jsou z principu revolucionáři.

Pokud se týká středoškoláků, tak si vzpomínám, jak oblíbená byla shromáždění v době vyučování. Kdo by si rád neoddychnul? Kupodivu si neumím vysvětlit, proč si zřetelně vybavuji prostory školních shromáždění, ale absolutně si nemohu vzpomenout, k jaké příležitosti ta shromáždění byla. To byla politická neobratnost. Nebo organizátoři organizují pro pochvalu a odměnu. Když se odměna nedostaví, musí organizovat znovu.

Dalším důvodem pro podobné akce je obliba recese. Neříkejte, že jste tak staří, abyste si nepamatovali, jak provokovat rodiče a kantory oblečením, muzikou, hárem, prostě čímkoliv, co dospěláky vytočí. Sranda musí být. Takové je heslo mládí. A přejme to jim i nám starším.

Větší akce ovšem musí mít své organizátory. To je třetí poznatek a velmi podstatný. Na rozdíl od běžných účastníků akce jsou angažovaní. Většinou chtějí dosáhnout zviditelnění a samozřejmě následně veřejných, nejlépe politických funkcí. Vrstevníci jimi často opovrhují, protože jim připadají nenormální. Normální člověk má totiž svou více či méně oblíbenou práci, své koníčky, kamarády a rodinu. Všimli jste si, že agresívní politici často nic z toho nemají? Především rodinu a kamarády?

Ale asi čekáte vysvětlení, v čem může být problém, když jinak jsou akce na náměstích spíš kabaret než něco jiného.

Už z historických dob je znám obecný poznatek, že společenské režimy se mění po dvou, maximálně třech generacích. Odtud v Česku známé čáry s osmičkovými letopočty. Ale neteoretizujme, dokladů o této ověřené teorii a dokonce i popis znaků, které pád a změnu signalizují, najdete dost. Z předchozího je snad jasné, že mládež se pokládá za chytřejší a vzdělanější než jejich rodiče (alespoň do doby, než se sama stane rodiči) a zcela logicky usoudí „co ti dědci u těch koryt stále dřepí?“. A rozhodne se dobýt pozice. A je to.

Takže nejvíc ohrožení jsou ti, kteří se z nedávných svazáckých let vypracovali tam, kde jsou. Jejich smůla není naše smůla, jisté je, že celý proces se zákonitě bude opakovat a to brzy.

Jejich nejhorší a největší nepřátelé, a tady mi promiňte jedno sprosté slovo, nejhorší ze všeho jsou aktivisté.