Titanik

Titanik, potápějící se trajekt, bárka ve vlnách oceánu. Znáte to. Pasažéři i posádka skáčí do člunů, tedy pokud je mají, v krajním případě i do moře. Občas se potopí kapitán i s lodí a čtenář (divák) váhá jestli je to hrdinské gesto nebo strach z kriminálu. V každém případě skončí ve vodě všichni.

Potápění bárky evropské ekonomiky je něco podobného. Tedy až na několik drobných rozdílů.

Jsou v tom namočeni všichni. Ale na rozdíl od lodi neobětují všichni všechno. Ti chudší to co mají, ti bohatší jen co přebývá. Bohatý Západ odpustí tolik aby nezůstal na holičkách. Potřebuje aby mu lid méně rozvinutých zemí nevymřel. S kým by v budoucnu obchodoval? Středomoří bude doufat že se urodí olivy. Konečně kožichy nepotřebují a v zimě přežijí i bez topení. Manažeři a státní úředníci dostanou vyšší platy, plebs vyšší ceny. Státy (to jsou ti co neumějí hospodařit) zachraňují banky (to jsou ti co umějí hospodařit). Někteří se utopí, jiní přečkají v záchranných člunech. O tom, že by kapitáni skončili na palubě své lodi není řeč. Neskončí ani v kriminále. Nenajde se dostatek důkazů a hlavně se neprokáže že by v tom byl „úmysl“. V krajním případě čekají až je pustí a budou si užívat odkloněných milionů. Je to úměrné, jen si málokdo všimne, že úspěšný manažer právě dostal přes sto milionů dolarů odměny zatímco velký stát prodělal miliardy.

Jsme optimisté. Stížnosti zaměstnanců – no problem. Teď si ovšem stěžují dodavatelé, že je obchod sprostě bere na hůl. Jejich hlas je hodně slyšet. A protože už zákazníka není možné odírat do nekonečna, nastává potápění podnikatelů. To je vážné. Trh nefunguje, Unie se snaží vymýšlet pravidla a regulace, samozřejmě potichu, protože regulace, to by mohl být socialismus. A tak se z planého strašení krizí vyvinula krize lokální, pak nadlokální, teď už spíš dlouhodobá než krátkodobá. Ale co. Když vyhyneme přežijí mravenci.