Studie všedního dne

Člověk je nejdokonalejší tvor na Zemi. Hledám léta a stále mně chyběl podstatný argument. Nevydržíme na jeden nádech hodinu pod vodou, nevidíme králíka na dva kilometry. Proč jsme schopni měnit dějiny? Mám to!

Pesimisté tvrdí, že to s lidstvem jde s kopce. Jedna hypotéza to zdůvodňuje tím, že vysoce inteligentní lidé mají díky svému pracovnímu nasazení málo dětí. Druhá upozorňuje, že narození zdravého a chytrého dítěte je zázrak. Spíš se něco pokazí, než vylepší. V důsledku toho prý lidstvo statisticky blbne. Naštěstí moudrá matka Příroda pracuje s náhodnými experimenty a génius se může narodit i dvěma debilům.

Moje studium je zábavné. Co říkáte na paní, která nechá svazek klíčů u venkovních dveří a jde na besedu. Nedivme se, že kolemjdoucí navštíví její byt a pokládám za naprosto normální, že si v klidu poslouží občerstvením z lednice a sběrem cenností.

Policie trpělivě a donekonečna upozorňuje na kapesní zloděje. Dovedu pochopit, že stařenka doprovázená na nákup Alzheimerem má v taštičce kreditní kartu včetně pečlivě zapsaného pinu. Ale dáma středního věku? Sleduji, jestli se na zastávce najde nějaká, co bude chtít zastavit tramvaj vlastní nohou. Zatím jsem se nedočkal, ale není všem dnům konec. Podobných příhod mám celou sbírku. Ženy jistě potěší, že zatímco muži si spíš rozbíjí hlavu akrobacií na betonu v touze získat Darwinovu cenu, hezčí polovina lidstva vymýšlí a koná skutky méně katastrofické, ale s tím větší vytrvalostí.

Dočkal jsem se. Můj nedávný blog v podstatě konstatoval, že postavení důchodců sice katastrofální není, ale přece jen ne tak pohodové jako bývalo. A že bychom se měli zamyslet. Pamatuji, že před čtvrtstoletím se lidé na důchod těšili. Věnovali se rodině, kamarádům, zahrádce nebo si přivydělávali. Důchod byl na tehdejší poměry přiměřený platu. Pokud byl nápadně nižší, pak například proto, že v mém okolí,  žádná žena od sňatku nepracovala. Živil ji přece manžel! Opravdu jsem měl sousedku, která užívala důchod poctivých třicet let. (Pokud vím, měla jen jedno dítko.)

Ke zmíněnému blogu jeden z diskutujících, říkejme mu třeba b-l-b, připsal názor, který mně chyběl.   „Oni toho komunisti naslibovali. Vy jste jim to věřil?“ To je ono! Pan b-l-b přehlédl, že komunisté nám nevládnou už čtvrt století. A že pravidlo pro výpočet důchodu nebyl slib, ale praxe, která tehdy platila(!). Dnes platí jiná, a není pochyb, že doba odchodu do důchodu ani jeho výše se v relacích nedá srovnávat. Musím totiž vycházet z minima, tedy jak každoměsíčně vyjde senior který bydlí v nájmu, žije sám, bere si obědy protože neumí vařit, sem tam doplatí nějaké ty léky a dvakrát ročně shání někoho, kdo by mu umyl okna. 

Moje bádání tak skončilo úspěšně. Základem vývoje je vykřikovat, manifestovat, rozhodovat  a pak (někdy) i myslet. Stanovit si cíl a pak k němu hledat argumenty. Díky tomu se nebojíme přepadového komanda protože víme, že jediné nebezpečí nám hrozí z východu. Díky tomu se nenecháme okrást bezdomovcem, ale pánem v obleku. My nemusíme myslet. My přeci dávno víme co a jak.

Pochopil jsem proč jeden neblaze proslulý Áda dosáhl toho čeho dosáhl. Stačilo vymyslet postavu typického a pokud možno nehezkého Žida, pak prohlásit všechny Židy za nestvůry a končilo to vyvražděním šesti milionů. A prosťáčci do poslední chvíle mávali fangličkami a provolávali slávu. Jak to bylo nastartováno. Taktika, která se stále a donekonečna opakuje.

A tak vzniká parlamentní demokracie.