Státe pomáhej!

Když jsem před léty sledoval boj soukromníků proti nadnárodním řetězcům veřejnost to nezaujalo. Soukromníci prohráli. Protože něco jiného je nadšení a něco jiného ekonomická převaha.

Teď se o něco podobného pokoušejí lékárníci. Stejná situace. Kde kdysi byla jedna lékárna, dnes je jich několik. Ve větších městech snad v každé druhé ulici. Na venkově nic.  A lékárníci se zlobí, že jim lékaři berou kšefty, když vydávají léky přímo v ordinacích. O nic jiného nejde.

Starší člověk nebo špatně pohyblivý je vděčný, že mu lék vydá lékař. Byl jsem svědkem jak ne zrovna stará paní sledovala v čekárně hodinky po minutách s obavou, že jí ujede autobus. Příští jel prý až za čtyři hodiny. A přitom jí jde jen o předpis a vyzvednutí léku.

Chápu. Ale co mě na nářku lékárníků opravdu nazvedlo byl fakt, že za lék jsem u lékaře zaplatil podstatně méně než v lékárně. Takže: Páni lékárníci, my pacienti jsme  vděční, že nám lékař vyjde vstříc po všech stránkách. A vy klidně zkrachujte, vaše práce je dnes spíš kšeft než služba. Prodejem výživových doplňků připomínáte vietnamského trhovce prodávajícího čínské papuče.  A o to opravdu nestojím.