Staří Řekové to měli lehké

Staří Řekové to měli lehké. V době městských států se občané sešli na rynku (nebo agoře) a rozhodli o věcech veřejných. Tedy přespříliš demokratické to nebylo, rozhodovat směli jen svobodní, ale protože i ti nesvobodní tak trochu patřili do rodiny a ženy už tehdy zřejmě měly poslední slovo (viz Lysistrata), byl to pokrok.

Dnešní demokracie musí zvládnou rozsáhlejší správní celky a proto je zastupitelská. To znamená, že občan si své zástupce může zvolit. Kámen úrazu je v tom, že si je nevybírá, vybírají partaje. To by nevadilo. V malých obcích si lidé vidí až do talíře nemluvě o tom, že funkce neuvolněného starosty s mizivým rozpočtem není žádný med. Počínaje maloměsty se situace mění. Zhusta se uplatní zběhlí řečníci a funkcionáři z povolání (nic nového pod sluncem, mnozí byvší aparátníci dělnického původu také viděli dílnu za učňovských let) ale i jiné existence. Např. morální tupci, to když se představitel jedné partaje dohodne s představitelem druhé (i opoziční) že se budou ve vedoucí funkci střídat a svým vlivem společně vyšachují konkurenci. K tomu jim dopomáhají dobráci kteří za pochybnou čest a nepochybné materiální výhody jsou určeni k tomu, aby se při každém  hlasování pozorně rozhlédli a zvedli ruku podle předlohy.

Takže s kandidátkou nic neuděláme, nic s ní neudělají ani řadoví straníci. Pokud si nezaplatí pár set černých duší. Proč ne, přece platí kdo maže ten jede. Vzpomínám na jednoho komunálního politika který se v alkoholovém opojení netajil plánem zaplatit si pozici. „Však to jako poslanec dostanu rychle zpátky.“ A je to.

Po nástupu do funkcí nastává další zázrak moderní české demokracie. Jeden by předpokládal, že zastupitel či poslanec musí respektovat volební program a  svůj názor konzultovat když už s nikým jiným tedy se svými partnery. Omyl. Poslanec zodpovídá sám za sebe a tak si může hlasovat jak chce a s kým chce. Ačkoliv bez své rodné strany by se na kandidátku nikdy nedostal. Pěkný vděk. Dá se očekávat, že brzy bude pravice vysílat své sympatizanty do řad levice a naopak. Říkávalo se tomu pátá kolona. Kdo vlastně vyhraje volby? Jenže – věřte těm falešníkům že na svoji rodnou stranu nezapomenou.

Nejen to, politik si může odejít do jiné party protože ta jeho mu přestala vyhovovat. Tedy přesněji řečeno – nechce ho dát na volitelné místo kandidátky. Ani nápad, že by měl odejít také z funkce. Sedí dál na svém místě a nehne s ním nikdo, zvlášť ne  veřejné mínění. Volby jsou zbytečné, protože co bude po nich nikdo netuší. A aby to bylo úplně demokratické, tak se někteří poslanci domluví a založí novou stranu. Národ jim to baští a s nadšením je podporuje ačkoliv jejich čiperné přebíhání z místa na místo jim závidí i zdatný turista. Podvody a ostudy které v minulosti způsobili padají na hlavu jejich bývalých partají(!), oni sami začínají znovu (po kolikáté?) s čistým(!) štítem.

Když někdo vyslechne hlas lidu je nařčen z populismu. V krizi musíme všichni šetřit, státní aparát včetně politiků nejméně. Výhody omezit, politikům je nechat. V rámci osobní svobody jsou lumpárny věcí neveřejnou. A lid (=démos) zírá.

Pokud chce odborník vyhodnotit vztahy ve skupině lidí, pak sleduje nejen sympatie, ale také počet odmítnutí jednotlivých subjektů. Ne tak politik. Ten se řídí známou praxí hospod čtvrté kategorie: „Můžete si dát guláš a jestli nechcete, tak máme ještě guláš s knedlíkem nebo guláš s rohlíkem. Račte si vybrat.“ Jistým řešením by bylo omezit permanentní opakování mandátu aby politik neztratil kontakt s běžnou realitou. Jenže k tomu by byla zřejmě nutná další revoluce. A vzhledem k zabetonování naší politické scény by nesměla být sametová.

Vzpomínám si na situaci kdy jeden učeň jako svou praktickou práci odevzdal mistrovi krásně vyvedenou cedulku. Skvěl se na ní nápis „kdo umí dělá, kdo neumí učí a kdo neumí učit, ten to všechno řídí.“ Pan mistr se cítil dotčen. Jeho kolegové za všeobecného veselí ocenili profesionální provedení díla a učeň splnil. Kéž by si ti co to všechno dneska řídí vzali ponaučení.

Přesto můžeme být optimisty. Můžeme svobodně říkat co chceme, což dříve nešlo. Podobné vtipkování by na veřejnost nepřišlo. Můžeme i  zesměšňovat a kritizovat. Stejně to nikdo neposlouchá.