Zásadně se nesázím. Ještě umím počítat. Sázkaři mě nebudou mít rádi. V poslední době jsem totiž dvakrát ujel – na jistotu. A to je přece nesportovní.
První sázka byla před startem nové vlády. Tehdy jsem se vsadil, že ministři v jednom šiku požádají o navýšení rozpočtu, protože každý musí uznat, že na kvalitní práci potřebují víc peněz. Dodnes lituji, že jsem si nevsadil na opakované požadavky. Vždyť investovat 35 milionů na boj proti šikaně je zcela pochopitelné. Za našeho mládí nás vychovávali rodiče, prarodiče, sousedé, učitelé i náhodní kolemjdoucí. Zadarmo, amatéři.
Druhou sázku jsem tipnul také správně. Island je malá země, vypadá to jako by se tam každý s každým znal. Už mnohokrát Islanďané dokázali, že kriminalita, špinavé kšefty a podobné nehoráznosti jim nejdou pod vousy. A tak po Panama Papers obratem odstoupil premiér. Ve zbytku planety je ticho po pěšině. Aféru prý prošvihli hackeři. Díky přátelé, jen houšť a větší kapky.
Samozřejmě to ještě neznamená, že věc mají vyřešenu. Politici celého světa jsou neprůstřelní. (Říká se přece „politici všech zemí spojte se“, nebo se mýlím?) V každém případě se začíná rýsovat, že Island je snad poslední demokratická země světa, se slušnými a normálními lidmi. Jen aby jim to v tom globálním chlívku vydrželo.
