Recept na vládnutí

Pokrok nezastavíš. Ani když směřuje do pekel. Střídají se vlády, krize a konjunktury, střídá se všechno. Je to dobře, protože kdyby šel vývoj jen jedním směrem, byli bychom dávno v ….koncích.  Ale to by bylo dlouhé povídání.

Každý vládce je výjimečný. Alespoň on o tom nepochybuje.  Je-li vládce kolektivní, pak je božský vícenásobně. Díky kamarile rádců se názory normálních lidí nikdy nedoví. Pokud tedy nechodí přímo mezi lid. A i tehdy je lepší volit přestrojení, jak to dělal svého času jeden král blahé paměti. Praktické provádění vlády je v době nejnovější asi následující.

Na vrcholu společnosti jsou elity. Tak si říkají. Lid tento pojem moc nepoužívá. Normální člověk zná špičkového egyptologa, chirurga nebo fyzika. Mimořádnost pojmenovává konkrétně, pojem elita je příliš nejasný. Z elit které je možné konkretizovat se vlády nesestavují.

Známější jsou celebrity. Někdy stačí mít hezkou tvář a postavu, vyvolat nějaký skandál a pak se třeba dobře vdát (oženit).  A už jste celebrita. Díky bulváru se vaše známost čas od času oživí a při troše drzosti a štěstí máte vystaráno. Ale ani celebrity nejsou pro vládnutí vhodné.

Tedy k věci. Špičku společnosti netvoří jen tak nějaké elity a celebrity. Tu tvoří především politická elita. To jsou ti, co ovládají plebs, samozřejmě ve vlastním zájmu ačkoliv to nikdy nepřiznají. Projevuje se to například tak, že si sami sobě určují platy a odměny, pracovní dobu a další prebendy. Prostě vládnou.

Vládnoucí elita toho sama moc nezvládne. Je fuška být ministrem dopravy, který sám o sobě prohlásí, že jeho kvalifikací je, že měl v mládí rád mašinky. (Tím nemyslím strojvůdce, který byl svého času premiérem.) Když obliba mašinek nestačí, přesune se dělat škodu jinam. Proto vládnoucí špičky potřebují poradce, úředníky, hodně úředníků. Aby si zajistily jejich loajalitu, musí být úředníci první na řadě, když se vymýšlejí dobré funkce a přidělují platy a výsady. Prostě bez byrokracie by to špičky nezvládly. Zvláštní postavení mají soudci. Ale v zásadě to jsou také úředníci.

Pro případ že by se lid začal bouřit, je nutno zřídit silnou a oddanou policii. Další stupínek k ovládnutí moci. Pokud policie nestačí, rozšíří se její řady a zvýší se platy. Pokud to nepomůže, je nutné posílit policii! A protože může nastat situace kdy ani mohutná policie situaci nezvládá, potřebujeme silnou armádu. Tedy ne pro boj proti skutečnému nepříteli, spíš pro případ, že by nastal společenský neklid. Pak armáda ruku v ruce s policií může být dobrá. (A pro všechny případy ještě milice (nearmádní ozbrojené sbory), ať už se jim říká jakkoliv.)

Téměř na konci žebříčku moci jsou propagandisté. Jednak ti přímo úkolovaní, což jsou novináři. Těm se nedá nic vyčítat, jsou to zaměstnanci hlavního proudu. Pokud nejsou, pak pracují na zakázku pro někoho, kdo se do toho hlavního proudu chce dostat. Na novináře se zlobíme zbytečně, řezníka také nikdo neobviňuje kvůli jeho práci.

Vedle výše zmíněných mnohdy lépe fungují umělci. Být umělcem není lehké. Kolik je těch, kteří jsou tak oblíbení, že by je fanoušci byli schopni živit? Ostatní jsou závislí na přízni státu a díky jejich popularitě je stát závislý na nich. Umělci jsou rozbuškou společenských změn, ale na rozdíl od rozbušky jsou schopni explodovat opakovaně.

Trochu se zapomíná na učitele. Jak ti mohou formovat nevinnou dětskou duši ve směru právě platných ideálů. Jakýchkoliv. Jenže i když i učitelé jsou závislí na tom koho chleba jí, jsou také inteligentní a hlavně – je jich moc. A zkuste si podplatit všechny.

Tak a i jinak se buduje silný stát. Ale nemá cenu kritizovat. Všechno je v pořádku. Celý vesmír se vyvíjí, a proto platí: „Na každého lumpa číhá lump ještě dokonalejší.“ V tom je ten vývoj. Stačí zalistovat v dějinách vládců starověku. Komu z nich se podařilo odolat vraždám víc než dva roky?  A jen tak pro doplnění, většinou je likvidovali blízcí, když už ne přímo příbuzní. Nic nového pod sluncem.