Proč si kopou hrob?

Uznejte zcela objektivně, být demokratickou stranou a ještě k tomu sociální, to v dnešní situaci musí znít normálnímu člověku libozvučně. Něco jako pohádka o buchtách v šátku a kouzelném dědečkovi, který plní každé přání.

Jenže krásná obloha se kalí. Jedinec, který občas čte noviny a sleduje televizi se nestačí divit. Co to ti demokraté dělají? Pravda, pokročili k nápadu schvalovat kandidátky celou členskou základnou. Jak demokratické! Bohužel není to tak dávno, co si udělali vnitrostranické referendum, vyslovili většinovou podporu svému prezidentskému kandidátovi a pak ho vlastní delegáti při volbě podtrhli. Ty kandidáty nemusím jmenovat, řada z nich je stále ve vysokých funkcích. Koho zastupují? Netečnou členskou základnu nebo jen sami sebe? A nebojí se, že také je někdo podrazí? Nebylo by to poprvé ani naposledy.

Už při četbě dějin starověku zjistíte, jak krátký čas měli jednotliví vládci na vládnutí. A většinou je zlikvidovali jejich nejbližší. Když ne příbuzní, tak nejvyšší vojevůdci nebo úředníci. Jedem nebo dýkou. Vládnutí je totiž rizikové. Stačí si srovnat výklad dějin různými historiky v různých aktuálních obdobích. A zjistíte, že Hus byl a)přesvědčený křesťan, b)kacíř a odpadlík, c)revolucionář své doby d)…a tak dále. Malé děti tomu říkají lež, velké děti politika. Na druhou stranu vládcové zabetonovaní na trůnu dlouhá léta znamenali většinou stagnaci a zahnívání. Proto jsou od věků nejaktivnější mladí. Než začnou zahnívat také.

Čas od času se omílá hezky znějící fráze, že politika je služba. Není. Politika je boj o moc a s tím spojené osobní výhody. Bývalo dobrým zvykem, že se platilo za odvedenou práci. To by ovšem znamenalo zavést ve státě například systém bývalých JZD. Zálohový plat a dobírku podle toho jak se práce zadaří. Dnes je ovšem základem úspěšného podnikání spíš soud o zmaření investičních záměrů než dílo samotné.

Ani jedna z vlád neodešla za poslední čtvrtstoletí se štítem. Vtipálci okamžitě objevili důvod. Komunisté kradli pomalu, protože mysleli, že to mají na věčné časy. Ti nynější kradou rychle, protože tuší, že to je dočasně. Takové vtipkování je moc špatné znamení. Češi totiž vtipkují, když je zle.

Kdybychom chtěli udělat soupis všeho, co se lidem nelíbí, zanikly by naše lesy. Vymýšlení zbytečných dopravních předpisů, zákony na změny ve vybavení lékárniček a vest pro motoristy, to je denní folklor. Jsou ale i věci kardinální. Například když začal internet, začali jsme experimentovat s videokonferencemi. Mezi firmami to funguje. Ale politici musí zajet do Bruselu, poplácat se po ramenou, vyfotografovat, poskytnout rozhovory a domluvit se, že do konce června se sejdou a domluví se, na čem se domluví. Potom ještě vyfasují gáži a náhrady, a odjedou odpočívat domů.

Návrh zákona je možno projednat v poslaneckých klubech (a tedy nepřímo ve vlastní straně), dále ve výborech, podvýborech atd., o dobře placených poradcích nemluvě. Normální občan by předpokládal, že na plénu se už schválí konsenzus. A ne že tam budou zástupci lidu verbálně onanovat, chodit na kávu a číst si na internetu. Jediné zákony, u kterých dojde k rychlé a jednoznačné dohodě je navýšení vlastního platu.

Ale takové je vlastně chování všech stran. Ne jen té jedné, která se jako ostatně všechny ostatní zavázala, že udělá pořádek. Problém je širší.

Morálka čelných (nejen) demokratů je podivná. Nejde pouze o hadí kluzkost, kompromis za každou cenu, nepravdy podle potřeby a mimořádnou péči o osobní prospěch. Takoví politici nepotřebují politickou opozici, oni se zlikvidují navzájem. Bohužel pomalu a za velkých škod.  Jsem si jist, protože když jsem podobný názor vyslovil asi před rokem, nevzbudil pozornost. Dnes už je totéž slyšet z více stran a volební průzkumy jsou toho důkazem.

Jenže jak z toho ven? Pokud ty lovce požitků odstraníme, zřídí si ještě před ochodem ze scény lukrativní funkce. Všichni, počínaje občany přes živnostníky až po podnikatele si stěžují jak jim nenasytný a bobtnající stát (a EU) otravuje život, ale žádná politická strana si nápravu nevezme za svůj prvořadý úkol. Například že by se realizovaly kdysi oblíbené pohádky o tom, jak vedoucí posty ve státních trafikách budou dočasné. Všichni nahoře budou intenzivně pracovat jen v jedné funkci, jednom povolání. S plným pracovním nasazením, bez vedlejších kšeftů. Aby si nikdo nemohl organizovat svou soukromou malou českou mafii. Aby zmizeli političtí podnikatelé, kteří mnoho neumí, nic nedokázali, ale stále kandidují.

Když už někomu hoří koudel u pozadí, vytvoří novou stranu. Pro sebe a svou partu. A někdo jim na to naletí. Ani to není řešení.

Také je možné, aby zodpovědní začali skládat účty. A to nejen materiálně, ale i trestně. Tvrdí se, že zmíněný Jan Hus přišel o ochranu panovníka proto, že byl církví označen za kacíře. A tím světská moc ztratila svou váhu. Dnes by byl například označen za extrémistu. A víru v zákonnost si může strčit za klobouk. Jak tedy z marastu ven? Dobrá rada je těžká. Zase jedna z tradičních stran dočasně propadne. Jede se dál.

Snad by se nad vhodným řešením měla zamyslet členská základna. Ještě před volbami.