Pomoc na délku paže

Šel jsem po ulici a potkal dvojici, která vybírala na pomoc komusi v Africe. Nic mimořádného, až jsem si všiml, že o několik metrů dál sedí dva bezdomovci. Typické igelitky, několik vrstev oblečení a zírali. K popisu situace musím dodat, že dvojice s pokladničkou od nich příspěvek nechtěla.

V mých dětských časech jsme měli v ulici vozíčkáře. Zajímal nás, protože kdo tehdy měl trojkolku na ruční pohon. A bývalo dobrým zvykem pomoci mu vyjet na kopeček. Ty nejmenší o pomoc požádal, aby se učili, že takovému člověku je nutno pomáhat bez ptaní.

Také stálo za povšimnutí, že když některý ze sousedů tlačil vozík s nákupem nebo sklizní ze zahrádky, vyběhl další a pomohl. Mé sousedce pravidelně někdo z mladších skládal uhlí. Bylo to normální. Dnes mladší nemají čas a staří už nemohou.

Když jsem přišel domů, napadlo mě podívat se na složení jedné z dobročinných organizací. Jen výběr: ředitel, zástupce ředitele, koordinátor, administrativní pracovnice, účetní, tajemník, public relations, manažer marketingu…a další manažeři. Placené funkce a nevím jestli za minimální mzdu. Alespoň někomu tato organizace pomáhá, o tom není pochyb.

Prostě dobročinnost jsme postavili na organizačně vyšší bázi. Není to jednoduché. Ověřené informace tvrdí, že z vybraných částek se dostane na místo určení přibližně jedna třetina. Ostatní spolknou náklady. National Geographic svého času zveřejnil jakou finanční pomoc slíbily státy světa například po neblaze proslulém tsunami a kolik skutečně dodaly. Divili byste se, ale konkrétnější být nechci. Dovedu si představit ty výrazy na mou adresu až by si diskutující přečetli o které z nejbohatších států světa jde.  Ale co, slibem neurazíš.

Něco také spolkne reklama. Možná je fotografie štědrého dárce s šekem velikosti billboardu výzvou. Možná, že to je jen pýcha. I když… I církev se dokáže o vánocích pochlubit v televizi obědem pro tři sta lidí v nouzi. Škoda, že ty tisíce ostatních to nevidí, protože nemají televizi. Jistě by je to potěšilo.

Současná pomoc se řídí heslem: „Dejte nám prachy, my budeme konat dobro.“ Asi je v zájmu postižených mít dostatek výborů, neziskovek a organizátorů dobra všeho druhu. I stát se rád blýskne. Přijmeme patnáct dětí ze Sýrie na léčbu. Proč ne? Ale co těch dalších avizovaných šedesát členů doprovodu? Raději bych viděl padesát nebo sto dětí s maminkou, tedy sto nebo dvě stě lidí plus tlumočníka. Kdo to s těmi chudáky cestuje? Námitku diskutérů že přijedou celé rodiny musím odmítnout s poukazem na čerstvou reportáž televize z Kábulu. Místní mají zábavní park. Spousta lidí se dobře baví, totiž ne lidí, chlapů. Dětí pět a půl a žena žádná. Tak proč by vládcové rodin jezdili s dětmi sem. Jen proto aby hlídali manželky, jestli se pravidelně modlí?

Zjistil jsem, že mnoho štědrých, často i bohatých lidí koná dobro jinak. Prostě si zjistí kde je co potřeba a darují na místě. Tak to má být. Na délku paže.

Dodatek: Všimněte si, že se vůbec nezamýšlím nad tím proč v kulturní, relativně bohaté zemi střední Evropy, v jednadvacátém století, ve státu práv a demokracie je tolik lidí na dně. Zbaběle se vyhýbám diskusi se sociálními psychopaty.

https://www.youtube.com/watch?v=4baIEARIYMM