Žádný učený z nebe nespad´, říkala maminka. A já přemítám odkud se berou ty houfy suverénů kteří všechno vědí, všude byli a nic pro ně není problém. Pokládal jsem to za jednu z otřepaných perel lidové moudrosti než mě z toho vyvedla následující věta: Pro to, aby byl ministr úspěšný, je důležité, aby byl dobrý manažer, měl dobrý tým spolupracovníků a uměl získat politickou podporu pro své plány. (Citace.) Pokusil jsem se ji vzít doslova.
Příklad první. V našem městečku dbáme na ekologii. Dvakrát ročně přistaví příslušný městský podnik kontejnery na bioodpad aby si občané mohli uklidit okolí svého dojmu. Umetou chodníky, pohrabou loňskou trávu a uklidí aby bylo hezky. Obvykle ještě před Velikonocemi aby okolí domu nekazilo dojem z umytých oken, vypraných záclon a naleštěných aut. Bohužel, kontejnery přistavují až v polovině května a tak nezbývá než se odpadu zbavit jinak. Pan ředitel je zjevně mimo mísu.
Je polovina července a některé městské trávníky sekačku neviděly. Pořídila se mechanizace za miliony, na ulicích posedávají veřejně prospěšní(!) pracovníci a tráva usychá nastojato. Prospěch z toho mají španělští plži kterých se letos opět urodilo.
Příklad druhý. Podívejte se kolem sebe a uvidíte jak obecní, krajské a jiné státní instituce zadávají s oblibou nejrůznější audity, studie a projekty a další práce soukromým firmám. Stejně tak právní rozbory nedělají právníci-zaměstnanci institucí, ale soukromé firmy. Běžná praxe, proč ne? Stojí to nekřesťanské peníze, ale ty jdou ke spřáteleným soukromníkům a svým způsobem se kolečkem vrátí i když třeba ne do veřejné kasy, ale poněkud vedle. Přemýšlím čím se baví zaměstnanci úřadů v čase který jim zbývá když rozdělí práci o které se občané domnívají že se dělá v úřadě. Já to prozradím. Řídí. Tento způsob řízení byl doveden k dokonalosti za dob Stalinových. Tehdy a nejen tehdy měly podniky vedoucího odborného a politického. Když se dařilo bylo to zásluhou strany a vlády. Když ne, byl v odborném pracovníkovi objeven nepřítel socialismu a neprodleně zašit. Že vám to připadá nemožné. Snad, ale pod vedením strany nedocházelo k přečinům. Straník který pochybil byl dočasně zbaven členství a strana jako celek zůstala čistá jak lilie. Není tomu tak dávno.
Příklad třetí. Za socialismu bylo rozvinuté zlepšovatelské hnutí. Zlepšovalo se všechno možné. Zajímavé bylo, že některé zkušené týmy už v době kdy se rozhodovalo o přijetí pracovaly na dalším zlepšováku který vylepšoval původní nebo zdůvodňoval proč předešlý není realizovatelný. To se ovšem zveřejnilo až když byl ten první zaplacen. Se současným taháním peněz z kapes daňových poplatníků při zadávání investičních akcí tady jistě není shoda ani v náznaku. Touto technikou dnes neopovrhují ani nejvyšší místa. Půl roku před volbami se čeká na volby. Osobně znám případ kdy se zásadní rozhodnutí odkládala s poukazem na volby už rok předem. Po volbách se vedení seznamuje se situací a dočasně je klid. Mezitím schopní úředníci nezahálejí (doporučuji studijní seriál „Jistě pane ministře“) a ještě před volbami pracují „do šuplíku“. Vědí co je nutné ale materiál zatají. Po volbách je potom iniciativně předložen jen a jen schválit. Úspěch zaručen.
Ale zpět k úvodní citaci. Že by duch stalinismu? Jestli je politická podpora důležitější než kvalifikovaně podložené rozhodnutí, pak všichni svatí s námi. Stačí se podívat na politickou shodu koalice a opozice nebo i koaličních stran v konkrétních otázkách. Manažerské schopnosti vidíme na praskajících předražených dálnicích, padajících tunelech, mléku vylévaném na pole a náhradách vyplácených státem za prohrané soudní pře. Mít dobrý tým je důležité, ale proč není ministrem přímo někdo z toho odborného týmu. Proč má větší úspěch úřednická než politická vláda?
Kdysi se na škole tradoval příběh. Pan profesor spolupracoval s významným strojírenským podnikem na novém zařízení. Vymyslel, vyřešil a osobně přijel dohlédnout na realizaci. Ta se nekonala protože dílna prohlásila že to nejde udělat. Pan profesor svlékl sako, požádal o pracovní plášť a předvedl že jde. Je to pověst, ale něco podobného jsem zažil na vlastní oči. Jenže takové odborníky už dlouho náš vzdělávací systém neprodukuje. Práce je posledním způsobem jak přijít k penězům.
Hledám odpověď na otázku odkud se berou současní „odborníci“. Jak může dělat cukrář ministra zdravotnictví, hajný ministra kultury (funkce jsou změněny). Montér smí na vedení až po patřičném vzdělání a zkouškách. Ministr si ve funkci „dostuduje“. Připočítáme-li k tomu fakt, že každý vedoucí se časem stává poněkud neprogresivním, stojí to za zamyšlení. (Ve Státech prý vědci mohou nahoru nebo dolů. Žádná pozice není jistá až do hrobu.)
Vysvětlení je jediné. „Ti nahoře“ tam nejsou pro své odborné znalosti a zkušenosti a už vůbec ne kvůli službě státu, ale pro peníze. A to funguje docela dobře.
