Občánku, jak dál?

Pracovní úřady které se hroutí. Vlakové soupravy které se nevyplácí. Dálnice na kterých se nedá jezdit. A další a další „maličkosti“….Proč tomu tak je? Mezi lidem kolují všelijaká vysvětlení. Zkusme si vybrat. Nejlépe když začneme v prostředí které málokdo má možnost navštívit, ale ktelré zná z televize. Podívejme se jak vznikají zákony které nefungují.

Také v pracovní době odcházíte do kantýny, zakouřit si mezi jednáním a na poradě vyřizujete telefony služební i soukromé, čtete noviny a surfujete na internetu? Že u vás to není zvykem? To jste divná „partia“ v tej vaší robotě. V parlamentu tohle všechno jde a ještě mnohem víc. Proto se může stát, že poslanec který přišel do sněmovní síně neví o čem se zrovna hlasuje. No nic – stejně se to asi bude předělávat. Takže kolem a kolem vzato, materiály nemá smysl studovat. V nejhorším nás někdo upozorní na blbé znění zákona o nákupu vína. Náročnost práce tohoto sboru správně odhadl nejmenovaný pardubický hejtman. Nebude znovu kandidovat na místo hejtmana ze zdravotních důvodů. Chce do senátu. Na sklonku života je to určitě lepší než do domova důchodců.

Princip parlamentní demokracie nese sám v sobě chybu. Aktivní a perspektivní politik se dostane až nejvýš a začne úřadovat. Jednou jako ministr průmyslu, podruhé zemědělství, jindy třeba školství. On se nemusí bát důsledků svých chyb, on je totiž managor (říká Ostravak). On má politickou funkci, na ostatní má poradce, asistenty a další podržtašky. Tato praxe byla skvěle vyzkoušena už ve dvacátých létech v sovětském Rusku. Vedle ředitele ještě politický ředitel. U nás to také nebyla neznámá věc. Říká vám něco funkce velitele a politruka. Je to osvědčené. Když se daří je to zásluhou vedoucí strany. Když se nedaří, zavřeme skrytého nepřítele – odborného ředitele. Vylepšili jsme to tím, že na nepříjemné otázky máme tiskové mluvčí.

Ale uznejte, poslanec kterého jsme si trochu nezaslouženě vzali na paškál má velké starosti. Aby se vypracoval až nejvýš musí se stát členem strany. Ani Einstein by jako nestraník neměl šanci. Bez meškání funkcionářem místní organizace. Potom postupuje do vyšší struktury, řekněme na okres. Stále do neplacené funkce. Tady je šance stát se členem krajského vedení. A odtud už je to jen krok na přední místa na kandidátce pro příští parlamentní volby. A když se zadaří…

Není co závidět. Chce to přiměřené vzdělání, přirozenou inteligenci, obojí se vítá. Ale hlavně schopnost dobře a dlouho řečnit, přiměřeně ostré lokty a umění získat si okruh kamarádů, kteří ho v kritickém okamžiku podpoří protože potřebují aby on udržel je na dosavadních pozicích. To je běžné. Problém nastává až tím, že aby se dostal na kandidátku i příště musí ho podpořit základní organizace atd…. dál jako výše. A tak pan politik nemá čas na vlastní práci. Musí navštěvovat nejen stranické organizace ale i obce ve svém obvodu, schůzky a rauty s důležitými lidmi, prostě pro udržení své pozice musí hodně udělat. Zvlášť vysilující před volbami. Půl roku předtím není čas na nic jiného než na kampaň a půl roku potom na seznámení s novými lidmi a novou situací. Když si uvědomíte že nepopulární rozhodnutí je nutné udělat brzy po volbách aby voliči zapomněli co se jim slíbilo a nesplnilo a populistická rozhodnutí před volbami aby se zklidnili, je to opravdu těžké. Jeden aby se zbláznil.

A vám se nelíbí že se občas něco nepovede? Buďte rádi, může být hůř.