Neztrácejme naději

  Není to tak dávno kdy jsme programově čekali světlé zítřky od východu. Idea byla pěkná,  jen neúnosně utopická. Praxe se lišila natolik, že i poslední zbytky nadšení vyprchaly. Dnes čekáme světlé zítřky z opačné strany. Jsme víc pragmatičtí a tak bychom raději světlý dnešek. Hned. Jakou máme naději? Je mi líto, ale žádnou.  Je to jako tanec na ostří nože.

Nejdřív ohlédnutí do minulosti. Naši předkové byli všelijací, ale v každém případě skromní a pokorní. Měli respekt před duchy z bažin, bleskem a přeneseně i šamany. Pak si začali vymýšlet a vymysleli bohy. Celé hejno bohů. Ale respekt zůstal. Vzhledem k tomu, že kompetence bohů se ukázaly jako zmatečné, předali správu věcí do rukou jednoho Boha, s administrativně širokým  a nákladným zázemím zde na Zemi. Pokora zůstala. Teprve když jsme se pokoušeli poručit větru a dešti, mimo jiné také proto, že pánbu toleroval pěkná zvěrstva i na nevinných, pokora nás přešla. A to ještě nebylo nic proti tomu, s jakým sebevědomím a suverenitou si vedeme dnes. Drzost se stala programem.

Předpokládejme, že jsme lidé dospělí, rozumní a samostatní. Pomocnou ruku hledáme především na konci své vlastní paže. Stát, ten dotěrně vlezlý a dirigující je nám na obtíž. Chceme být svobodní. Prostě každý po svém prkně. To především. S pravicovým myšlením. Přesto musíme udělat pár nezbytných retuší. To byl předpoklad a jaká je skutečnost?

Neradi platíme daně, ale někteří z nás si i z malých daní rádi něco odepíší. Pokud příjmy nezfalšují úplně a neulijí do daňových rájů. Nechceme aby nám stát do všeho mluvil, ale když přijde finanční krize předpokládáme, že nám nějakou tu miliardu přiklepne.

O své zdraví samozřejmě pečujeme. Občas si  někteří z nás  adrenalinově zasportují, srazí vaz a požadují aby jim stát  v tíživé situaci zajistil lékařskou péči a další služby. Stačí lyže, sjezdovka a umělý sníh a neštěstí je na světě. Vy máte osobní pojištění pro zvýšené riziko? Ne? Stát vám zaplatí léčení a případně i invalidní důchod. Odmítněte to!

Jiní přijdou o práci a než dostanou novou (změna profese jim nepřipadá ani snadná ani výhodná) požadují sociální podporu. Máme celé rodiny těch, kteří nemohou léta(!) získat práci. Nic zvláštního neumí a nic nového se neučí. Když nedostanou podporu, vzbouří půlku světa.

Všichni samozřejmě přijímáme zodpovědnost za svou rodinu. Někteří si pořídí dětí jako smetí a pak žádají přídavky na děti, obecní byt a příspěvek na bydlení k tomu. Ministr financí z toho šediví. Nedivme se. Když stát nenasype, viz výše.

Bulvár nás informuje o horentních příjmech umělců. Bohužel to jsou výjimky. Nic proti obecnému zájmu vydolovat ze státu granty.  Bez nich by kultura zkolabovala.  Jen bych byl rád, abych si mohl alespoň částečně určit na co přispívám.  Proč jsem automaticky trestán poplatkem za každé  cd, které si koupím za účelem archivace vlastních fotografií?

Většina z nás se občas projede na kole nebo koupí dětem výbavu na tenis. Ale miliardy do lyžařského areálu pro pár profesionálů (skuteční amatéři ve vrcholovém sportu už dávno neexistují) musí přiklepnout stát. Podnikatel by se na takový obchod vykašlal.

Nepřipomínám problém s nejmladšími ročníky, které hodnoty netvoří, ale nároky mají značné. Každý rodič o tom ví své. A potom nejstarší ročníky, které často hodnoty tvoří, nejsou náročné, ale bohužel i prostá snaha udržet se ve zdraví při životě je pro ně nákladná. Bez pomoci někoho silného a spolehlivého, tedy státu, jsou vedle. Navíc jsou ponižováni mořem řečí o tom jak jich je mnoho.

Není problém najít desítky, stovky dalších příkladů kdy máme stejné šance, stejné povinnosti. Jenže vždycky se najdou lidé kteří potřebují (někdy dost neomaleně požadují) pomoc. Sponzoři a charita, to jsou jen třešničky na dortu. A přibylo těch, kteří chtějí mít šance větší a povinnosti menší. Prostě nějakou tu výhodu. Pro sebe.

Jsou to především takoví, kteří bezmocného klidně překročí. Naštěstí jich je málo. Bohužel i lidé se silným sociálním cítěním nelibě nesou když je jich  zneužíváno bez možnosti rozhodovat o svém příspěvku. Nedivme se jim.

Všichni podle svých možností, všem podle jejich potřeb. Neosvědčilo se. Odjakživa chtějí někteří z nás dávat jen z poloviny svých možností a brát víc než ostatní. Někteří to dokonce zdůvodňují svojí důležitostí a nepostradatelností pro společnost. Skromnost a pokora zcela chybí. Současný systém je založen na tom, že všichni se skládají do společné kádě jako za husitů  - co možná nejméně. Ale někteří z ní chtějí podstatně víc než ostatní. V tom je ta finta. Kupecké počty naznačují, že to nefunguje.

Proto je vyloučeno, aby nás světlé zítřky oslnily od západu. No nic, ještě máme k dispozici dvě nepoužité světové strany. Naděje umírá poslední.