Nejkrásnější země

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát následující řádky. Až v okamžiku, kdy mě v malé venkovské hospůdce oslovil cizí člověk. „A ty jsi zdejší? Že tě neznám!“

Vzpomněl jsem si na léta dávno minulá, kdy mě často oslovovali cizí lidé s podobnou otázkou: „Kterejpak ty seš, chlapče?“ Sousedkám neušel kolemjdoucí domácí, natož někdo z vedlejší vesnice. Prostě se zeptaly. Ploty určovaly  kdo může být pozván za plot a kdo zůstane před ním.  Kriminalita nebyla pokládána za daň demokracii, nic se neutajilo a i drobná lumpárna byla dlouho skvrnou, ne-li navždy. Ale jen o to nejde.

Ačkoliv mám díky svému dědovi velmi kladný vztah k Praze, uvědomil jsem si, že hledám Lidi. Lidi, kteří chtějí komunikovat, lidi, kterým po seznámení můžete důvěřovat. Zvláště ve velkém městě to je jinak. Pravda, koncentrují se zde elity. Jenže to má drobnou vadu na kráse. Sejde-li se pět známých, mohou se čtyři dohodnout, že pátý je výkvět intelektuálů, vycházející hvězda politického nebe nebo ještě neobjevený génius. Odhlasují si to, zajistí publicitu a případně vymyslí nové vyznamenání nebo cenu, kterou mu udělí. A příští měsíc se prohodí. Ve velkém městě je takových skupin požehnaně, elity se množí jako králíci. Na venkově by to neprošlo.

Narodil jsem se jako Čechoslovák. Mí prarodiče se na republiku těšili, slibovali si od ní víc než od císařství. Jestli by byli dnes spokojeni, už se bohužel nemohu zeptat. Rodiče totéž. Dodnes mám velikou státní vlajku, kterou trucovitě vyvěšovali osmadvacátého října, i když s problémy. Hovořili i o možnosti vzniku Spojených států Evropských. Také jich se už nemohu ptát, ale jsem si jist, že by nadšeni nebyli.

Prezidentská standarta se mně jako klučinovi moc líbila. Snad proto ve mně zůstal pocit, že každý kdo na ni sáhne bez úcty a respektu je gauner. Mám rád svou zemi, chtěl bych, aby byla součástí celku, kde se komunikuje podle zásady „já pán, ty pán“. Dělení malých států na ještě menší a jejich následné slučování vidím jen jako příležitost vytvořit další dobře placené funkce. Takže Euroobčan ze mě nebude. Ale to už není můj problém, ale problém příští generace.

Mohu bez přehánění říci, že znám každý větší patník nejen v Čechách, ale i na Slovensku. A trochu i ve vzdálenějším a hodně vzdáleném okolí. Snad proto hledám stále častěji normální lidi. Ne prodejné komedianty a nekritické domýšlivce. Občas i nalézám.

Budete-li někdy bloumat městem Jeseník a jeho okolím, dozvíte se nádhernou věc: „Koho Bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníku.“ No není to dobrá zpráva? Realita tomu odpovídá. V Lesním baru v nedaleké Horní Lipové příjemně překvapí normálního člověka tamější důvěra v pocestné. Chamtivci, podvodníci a zloději tady nejsou vítáni, a zdá se, že sem ani nepáchnou. To je moc dobře. I když možná jen z toho důvodu, že v lese se krade hůř než v úřadech a firmách.

Naštěstí je takových krásných příkladů víc. Normální člověk moc nepotřebuje. Ekonomové zbytečně bádají nad důvody nízké produktivity. Zrušení všech zbytečných by udělalo radost podnikatelům, živnostníkům, zaměstnancům, zkrátka všem. Měli bychom se královsky. Normální lidé se bez nich opravdu obejdou.

Tak hledejte Lidi. Ještě napovím jeden příklad. Ve východních Čechách je městečko Potštejn. Při první návštěvě budete mít dojem, že je tam víc restaurací než obyvatel. To je ovšem služba turistům. V každém případě mají hrad a zámek, malebné náměstíčko, které není v centru, fantastickou historii a bohatý kulturní život? A víte proč? Dočtete se to například ve zdejší cukrárně: Protože „Nejkrásnější místo na planetě Zemi je Potštejn.“

No, snad je takové místo ještě někde jinde. Určitě i u nás. Stačí hledat.